Ale abychom to nadšení přece jen poněkud limitovali – oživení přišlo již před zvolením Macrona, jde do značné míry o cyklickou záležitost. A co se optimismu a energie týče, to platí jen pro tu část společnosti, která Macrona za prezidenta volila.
‚Obnovila se důvěra v naši zemi,’ velebí byznysmeni Macrona. Levice chystá protesty |
Macronovi na druhou stranu začíná klesat popularita – kvůli sporům s armádou, kvůli reformě daně z nemovitosti apod. To je ale logické, normální a dalo se to čekat.
Proto se prezident Macron v posledních dnech rozhodl předvést rozhodnost a své ministry v projevu vyzval, že musí převzít iniciativu a nespoléhat se na rozbory svých úředníků a technokratů. Mají se řídit selským rozumem, rozhodovat se rychle a jejich rozhodování a návrhy musí dávat smysl i obyčejným lidem.
Šéf Národního shromáždění François de Rugy – tedy logicky také Macronův spojenec – slibuje omezit diskusi o některých reformách pouze na parlamentní výbory a plénum vynechat.
Pozornost vzbudila v posledních dnech kauza francouzských loděnic STX ve městě Saint-Nazaire. V květnu koupila italská firma Fincantieri 66 procent akcií loděnic v rámci konkurzního řízení od korejské firmy. Pak se začaly šířit obavy, že Italové přesunou výrobu do Itálie či do Číny, takže se za bývalého prezidenta Hollanda dohodl kompromis, který měl italský podíl snížit. Prezident Macron ale dohodu zpochybnil, chopil se otěží a výsledkem je zatím kompletní znárodnění loděnic.
Italové Macronovi vyčítají, že vyhrál volby na platformě jasného a odvážného evropanství, ale ve skutečnosti předvádí nacionalismus a soustředí se pouze na dobré vztahy Francouzů s Němci. Francouzské přístavy migrantům – jak si přeje Itálie – Macron také neotevřel.
Tím se dostáváme k další kapitole. Macron stále věří v to, že se mu podaří prosadit větší integraci eurozóny: společný solidární fond na pojištění v nezaměstnanosti, možná konvergenční fond, který bude redukovat nerovnováhy. Zkrátka alespoň něco.
Čeští Macronovci zakládají hnutí. Na nalezení lídra mají ale jen deset dní |
Potíž je v tom, že v Německu, Nizozemsku, Finsku i jinde spíše posiluje úplně opačný narativ toho, co eurozóna potřebuje: více fiskálních pravidel a kontroly, striktnější zákaz veřejné pomoci a podobně.
Macron se prezentuje jako středový a pragmatický politik, přesto je také zajímavé se podívat na jeho dosavadní kroky tradičním pravolevým prizmatem. Jak Macron zatím drží onen pomyslný střed? Jak balancuje mezi levicí a pravicí, tedy jak se řídí svým volebním sloganem?
Navržená opatření v daňové oblasti jsou kritizována jako pravicová, protože prý příliš prospívají bohatým. Zestátnění, či spíše znárodnění loděnic STX představuje zase tradiční levicovou politiku, stejně jako slib budovat přijímací centra pro migranty. Může jít v Macronově případě o něco jako třetí cestu bývalého britského premiéra Tonyho Blaira? Vlastně proč ne? Blairův závěr byl slabý a rozpačitý, ale byl to úspěšný premiér, který transformoval levici v moderní stranu. I když cynik může tvrdit, že jen proto, aby se ta levice transformovala zase zpátky v marxistickou levici, kterou je pod Corbynem dnes. Ale přece jen – Blair byl premiér, který vedl Británii dlouhým obdobím úspěchů. Kdyby byl Macron úspěšný jako svého času Tony Blair, byl by to vlastně zázrak.
Milé čtenáře a příznivce Monitoru JM a pochopitelně i serveru Lidovky.cz a Lidových novin upozorňuji na knižní vydání výběru z mých nejzajímavějších článků uplynulých sedmi let. Kniha se jmenuje Na tříkolce mezi tanky podle životopisného rozhovoru novinářky Anastázie Harris s autorem (http://nakladatelstvi-bourdon.cz/index.php/nase-knihy/vsechny/item/17-trikolka), který publikaci uvádí.
