Tedy – jak autor sám v článku specifikuje – ne snad přímo zastánce Trumpa, ale člověka, který varuje před celoplošnou posedlostí Trumpem a nabádá, abychom hodnotili jeho kroky selektivně a případně ho i pochválili, pokud tedy někdy bude náhodou za co.
Zdá se mi důležitá tato pasáž článku: „Jsou v zásadě dvě strategie, jak oponovat Trumpovi. Jeden přístup je vzájemná energizace aktivistů Demokratické strany na vyšší a vyšší obrátky vzteku. Druhý přístup je postupné odlupování váhajících a vlažných trumpistů a jejich návrat k podpoře racionální politiky. V rámci té druhé metody se Trump zatím úspěšně poškozuje sám. Pokud tomu ale chtějí jeho kritici pomoci a proces odlupování urychlovat, měli by být klidnější, disciplinovanější a selektivnější ve svých útocích.“
Závěrem ale Crook konstatuje, že jeho pohled je vlastně „akademická rada“ a on si nemůže dovolit nic radit politikům, kteří se musí pohybovat v reálném světě. Přistupovat k Trumpovi otevřeně a bez předsudků je totiž nevděčný úkol. A v případě dlouhodobých spojenců USA, jako je australský premiér Malcolm Turnbull, je odměnou za otevřený a nepředsudečný přístup k Trumpovi, že vás pak Trump poníží a udělá z vás pitomce.
...
Jednou z vlajkových lodí Trumpovy politiky má být deregulace všeho podnikání, dekret o uvolnění regulace bankovnictví už podepsal. Jak to má být vlastně s regulací bank „akademicky“ správně? V ideálním světě by regulace měla působit proticyklicky. Když se ekonomika začne přehřívat, měla by regulace banky ochlazovat a nutit je k zdrženlivosti, aby příliš nenafukovaly bubliny některých aktiv. Když je ekonomika v recesi a banky samy chladné a příliš opatrné, měla by je naopak (de)regulace povzbuzovat k životodárnému riziku.
MACHÁČEK: Jak se má Německo připravit na Ameriku |
V praxi je to bohužel většinou naopak, lidstvo není příliš poučitelné. Když se ekonomika přehřívá a zázračně roste, jsou regulátoři pod politickým tlakem, aby ekonomiku netlumili a nebrzdili, aby ji nechali svobodně růst apod. Když pak dojde k vlně krachů bank, které musí zachraňovat daňoví poplatníci, přijde politická pomsta se zpožděním. Schválí se nějaká přísná regulace, zpravidla právě v době, kdy se ekonomika teprve dostává z recese a banky je třeba spíše povzbudit k riziku. Regulace je tak zpravidla procyklická. Podobně v našem případě: americká ekonomika už se zahřívá, inflační tlaky rostou, vláda chystá fiskální expanzi, a ještě k tomu bude Trump deregulovat banky.
Co tedy Trump nařídil? Dobře to vysvětluje tento sloupek na Reuters. Exekutivní příkaz je ve skutečnosti velmi nekonkrétní. Prezident si stěžoval, že jeho přátelé mají potíže získat úvěr kvůli excesivní bankovní regulaci. A tak podepsal příkaz, který má uvolnit Dodd-Frankovu regulaci bank, jež si oficiálně kladla za cíl zabránit opakování toho, co vedlo k hypoteční a finanční krizi roku 2008. Jenom podepsání příkazu ale způsobilo růst bankovních akcií a šest největších bank tak za den získalo 130 miliard dolarů nového kapitálu, který mohou použít k podpoře úvěrování.
Jinak příkaz není moc konkrétní: nabádá ministra financí, aby pracoval s regulátory na podpoře ekonomického růstu a do 120 dnů o tom podal zprávu. Opravdové změny v Dodd-Frankově legislativě, kterou schválil Kongres, může ale opět učinit pouze Kongres. Je třeba podpory 60 senátorů, ale republikáni jich mají pouze 52. Finanční výbor Sněmovny reprezentantů má své vlastní představy o reformě legislativy. Možná nakonec dojde k nějakým změkčením, ale nemusí to být nic závratného. Možná budou zklamány jak banky v očekávání velké svobody, tak kritici jejich permanentního deregulačního lobbyingu.
Teprve uvidíme, jaký dopad bude mít případná deregulace bank na evropské konkurenty amerických bank. Evropské banky mohou přijít o část koláče globálního byznysu. To by ovšem osvobození muselo být opravdu podstatné.
Autor je předsedou správní rady IPPS Institut pro politiku a společnost.
