Zastánci velkokoaličního aranžmá argumentují Evropou a evropská idea má snad být mostem, svorníkem i podstavcem staronového německého vládního uspořádání. Argument je jasný: francouzský prezident Macron porazil protievropskou kandidátku Marine Le Penovou s proevropskou optimistickou vizí.
I když se Němcům do dalších integračních skoků dvakrát nechce a hlavně nejsou obecně zrovna nadšeni, že by měli být pokladníkem těchto plánů. Je tu přítomen i silný názor, že Německo musí v integračních plánech Macronovi alespoň v něčem vyhovět, musí mu dát nějaký „dárek“. Takové okno příležitosti prý přichází v historii málokdy, a navíc když Macron neuspěje, Francouzi mu to příště spočítají a s evropským optimismem bude ve Francii navždy konec.
Už už to vypadalo, že v tom nejdůležitějším bude mít Macron smůlu. V rámci vyjednávání o koalici Jamajka (tedy mezi CDU/CSU, liberály z FDP a Zelenými) odmítali liberálové to nejpodstatnější, tedy další integraci eurozóny.
S pádem tzv. Jamajky se ale nějaká podpora Macronových plánů s eurozónou dostává znovu na vyjednávací stůl. A ohlásil se i sám Macron, který šéfovi německé sociální demokracie Martinu Schulzovi o víkendu zatelefonoval, aby myšlenku německé velké koalice ve jménu Francie a Evropy podpořil. Na téže adrese intervenoval mimochodem o víkendu i řecký předseda vlády Tsipras. Koneckonců Macron měl v září prohlásit, že „bude-li ve vládě FDP, jsem mrtvý muž“. A FDP ve vládě nebude, takže Macrona jako by pokropila svěcená voda.
Nová velká koalice ale v Německu nakonec být nemusí. V SPD vládne rozpor mezi partajními elitami a establishmentem – zkrátka mezi lidmi zvyklými na limuzíny s řidičem a členskou základnou, která další velkou koalici odmítá a pozvažuje ji za sebevraždu. Mládežnické organizace SPD už nasbíraly deset tisíc podpisů proti účasti sociální demokracie ve vládě. Sama SPD si zatím klade přísné podmínky: chce například zrušit soukromé zdravotní pojištění, což CDU odmítá. A pak jsou tu turbulence v bavorské CSU, která se výběrem nového předsedy Markuse Södera posouvá více doprava.
V jistém ohledu zaráží krátkozrakost velkokoaličního řešení. Eurozóně se možná trochu pomůže, ale pouze na pár let a nakonec to může být pro Evropu i pro Německo politicky horší než předtím. Další velká koalice už ani nebude možná, protože už dnes má dohromady jen 53 procent hlasů; bývalo to třeba 80 procent. Posílí i strany jasně vyhraněné nalevo a napravo a patrně rovněž extremisté.
Podobné je to s úvahami o zvrácení výsledku britského referenda o brexitu, tedy s úvahami o zvrácení vůle voličů. Pokud by se to stalo, posílí v Británii militantnější levice i pravice, což už se děje i tak. Dnes je ještě doba, kdy je v politickém středu narváno, možná ale pomalu přichází čas, kdy v něm bude pro změnu prázdno.
Z pohledu nečlena eurozóny, tedy i České republiky, nejsou úvahy o další integraci eurozóny zrovna příjemné, protože zakládají dvourychlostní Evropu. Na druhou stranu to i bez FDP ve vládě možná nebude tak horké. V Německu žádný entuziasmus v tomto směru nepanuje, máme tu výše zmíněný vývoj v rámci CSU a koneckonců i předseda SPD Martin Schulz před volbami spíše skrýval své minulé bruselské a evropské angažmá a předstíral, že se objevil někde na malém německém městě.
Přečteno v úterý na Českém rozhlase Plus.
…
Čtenáře Monitoru JM i Lidových novin laskavě upozorňuji na knížku Na tříkolce mezi tanky, která přináší výběr z mých textů z posledních pěti let i delší životopisný rozhovor se mnou z pera novinářky Anastázie Harris. Objednat ji lze zde.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
