Přejí si to fundamentalističtí brexitéři, kteří považují návrhy současné britské vlády ohledně brexitu za zradu, a proto dávají přednost nedohodě. Pak jsou tady tvrdí zastánci setrvání Británie v EU, kteří si myslí, že vyhlídky na divoký brexit skončí politickou krizí, která nakonec setrvání Británie v EU umožní. A nakonec je tu Evropská komise, která vidí perspektivu nedohody jako schůdnější než kompromis ve věci čtyř principů jednotného trhu.
Tyto tři skupiny mohou podle Rachmana skutečně dovést Británii a EU k divokému brexitu a nedohodě. Všichni se mýlí svým vlastním způsobem. Ale dohromady riskují, že vyvolají nebezpečnou krizi, jejíž vyústění nedovedou předvídat ani kontrolovat.
Nejsnáze lze asi rozumět fanatickým brexitérům. Myslí si, že návrhy Theresy Mayové představují nejhorší z možných světů: Británii zůstanou všechny povinnosti člena EU bez plánovaného prospěchu brexitu. Všechna varování a argumenty odmítají jako součást manipulativního „projektu strach“.
Možná věří své propagandě a divoký brexit podle nich v britské společnosti probudí stejné síly a semknutí jako v roce 1940. Jenže představa, že chaos povede k národní jednotě, je nesmyslná. Spíše si zastánci obou táborů půjdou ještě více po krku než dosud.
Někteří zastánci setrvání Británie v EU („remainers“) jsou přesvědčeni, že teprve skutečná katastrofa a chaos zdiskreditují politiky, jako je Boris Johnson, kteří pak budou muset nést zodpovědnost za to, co způsobili. Podle Rachmana jde o převlečený marxistický argument, že ožebračení mas je nutnou podmínkou společenského pokroku. Spoléhá se na to, že ekonomická a sociální krize způsobená divokým brexitem posílí středové a umírněné politiky. Podle Rachmana se ale stane opak: posílí spíše politické extrémy.
Pak je tu další argument jiné skupiny „remainers“: Mayovou projednaná dohoda neprojde parlamentem. Parlament zastaví proceduru a požádá EU o více času. A čas umožní další referendum. Jenže nikde není garantováno, že EU bude schopna či ochotna zastavit tikající hodiny brexitu. A nikde není garantováno ani to, že druhé referendum dopadne jinak.
Jaké jsou zájmy EU? Možná je někdo zlomyslný a těší se, až budou Britové hromadit zásoby a zkejsnou v nekonečných dopravních zácpách, ale chaos v Británii určitě není v zájmu Evropy.
EU jistě nemůže řídit, co se děje v Londýně. Pokud ale bude odmítnuta vize Mayové, že Británie zůstane na jednotném trhu pro zboží, avšak ne pro služby, zvýší se pravděpodobnost divokého brexitu. EU trvá na tom, že čtyři svobody jednotného trhu nejsou dělitelné, a Británii proto zbývá pouze norský nebo kanadský scénář. Jenže zvláštní vztahy mezi EU a Británií by měly vést k tomu, že Británie může mít s EU také unikátní smlouvu, nikoli smlouvu podle nějakého vzoru. Všechny strany se potřebují znovu učit umění kompromisu.
Dodatek Monitoru JM:
Je skutečně možný katastrofický scénář? Ten se už vícekrát rýsoval i s Trumpem, ale nakonec se zdá, že dochází k dohodám, jako je například nyní ta s Mexikem. Jenže Trump je lídr, který drží otěže exekutivy stále pevněji v rukách. Mayová takovou moc nemá a EU není flexibilní a jede podle pravidel a principů. Možnost nedohody se zdá být neuvěřitelná, zvláště je-li v našem civilizačním okruhu Británie považována za kolébku zdravého rozumu. Varovné scénáře ale nejsou od věci, právě od nich se může odvíjet přístup založený na zdravém rozumu.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
