Verhofstadt vyjmenovává, v čem FDP, která je součástí frakce ALDE, souhlasí s Macronovými návrhy na reformu Evropy. FDP souhlasí s transnacionální kandidátskou listinou pro Evropský parlament. Podporuje Macronovu myšlenku, aby se o Evropě demokraticky diskutovalo v členských státech. FDP souhlasí i se společnými pravidly pro migraci s důrazem na společnou ochranu vnější hranice a pobřežní stráž. A souhlasí rovněž se vznikem evropské FBI, která má bojovat s terorismem.
Dále Verhofstadt cituje šéfa FDP Lindnera, který trvá na dodržování pravidel Paktu stability a růstu, protože utrácení peněz německých daňových poplatníků povede pouze k nárůstu populismu a nacionalismu.
Verhofstadt uzavírá takovým povinně optimistickým odstavcem o francouzsko-německé spolupráci, která Evropu povede, ale není moc jasné, z čeho ten optimismus – bez reforem eurozóny – plyne.
…
Německý politolog Claus Offe se – a to je zajímavé – domnívá, že Zelení nakonec v německé vládní koalici typu Jamajka (CDU/CSU, FDP, Zelení) nebudou, protože by podle něj taková koalice umožnila Zeleným splnit jen málo z jejich programu. Má snad pan profesor nějaké „insiderské“ informace? To se z článku nedovíme. Zato považuje autor za jistou menšinovou vládu CDU/CSU a FDP, protože sociální demokraté jasně deklarovali, že zůstanou v opozici, což je v Německu bezprecedentní. Nové volby ale také nejsou řešení. Nemá o ně nikdo zájem, protože výsledek velkých středových stran CDU, CSU a SPD by byl po nových volbách podle všeho ještě horší.
Zajímavé jsou i další závěry. Německo platí cenu za konsenzuální politiku, která vytlačovala nepříjemná a kontroverzní témata. Slogan CDU „Země, ve které všichni chceme žít a žít dobře“ prý v politické prázdnotě těžko něco překoná. Další slogan Merkelové „Znáte mne“ měl naznačit, že bonus kancléřského úřadu mluví sám za sebe.
Podle Offeho bude nastupující německá vláda využívat svoji moc uvnitř EU (moc podle definice Karla Deutsche znamená privilegium být osvobozen od potřeby vzdělávat se) a bude pokračovat v politice represivní fiskální přísnosti a merkantilismu, který se bude zakrývat eurofilní rétorikou, jež má sloužit k tomu, že se Německo vyhne pocitu obviňování z toho, že by snad za něco mohlo. Zatímco podle autora francouzský prezident ukazuje rozhodnost a imaginaci, německá vládnoucí elita a média jsou zaměstnány kreslením červených čar.
