Autor vyjadřuje překvapení nad tím, že Němci se často dívají s podezřením i na projekty, které nejsou zamýšleny jako odsávání německých prostředků směrem na jih nebo jako fiskální transfery pro ostatní členy EU. To přece není primárním účelem ani u společného pojištění vkladů, ani u společného rozpočtu na infrastrukturu a vědu, ani u společného fondu na pojištění v nezaměstnanosti. Obavy mohou být legitimní, ale podobné projekty lze hlídat. Německo by do různých projektů platilo nejvíc, ale to je jednoduše proto, že má také největší ekonomiku.
Podobné je to s obavami ze záchranného valu ESM. Ten vykazuje zisk, a kdyby vykázal ztrátu, bude se týkat všech akcionářů apod.
Na serveru Eurointelligence.com se podivují, kde to J. P. Ferry žije, že je německým skepticismem k reformám eurozóny překvapen. Německá debata byla po mnoho let neobyčejně toxická a nyní se formuje vláda, kde tři strany ze čtyř mají velmi silná euroskeptická křídla. Ii kdyby vznikla velká koalice a do vlády se vrátila SPD, těžko by se podařilo překonat německou podezíravost vůči společnému rozpočtu pro eurozónu nebo konspirativní teorie o ECB. O tom, že nová vláda bude k další integraci Evropy mnohem skeptičtější než ta současná, není podle serveru pochyb.
…
Americký politolog Harold James píše taktéž na Project Syndicate, že Evropská unie se jistě nachází v období velké nejistoty. Když se ale budeme snažit identifikovat příčiny, není problém tolik v ekonomice a migraci, jako právě v tom francouzsko-německém leadershipu.
EU provokuje jistou politickou protireakci od voličů napříč politickým spektrem, ale s ekonomikou to podle autora nesouvisí. Zrovna třeba Maďarsko, Polsko a Česká republika mají skvělé ekonomické výsledky. Katalánsko je nejsilnější region Španělska, které jako takové také roste.
Možná rostoucí nesouhlas v Evropě souvisí právě s tím, že Evropu pořád povede francouzsko-německé partnerství. V průběhu historie se vždy mělo za to, že když se Němci a Francouzi na něčem dohodnou, mají se ostatní jednoduše zařadit. Ale během evropské dluhové krize, která začala v roce 2009, se moc začala Francii vzdalovat a přesouvat se více směrem k Německu. Politika Merkelové se ukázala jako polarizující. Nejprve trvala na fiskální přísnosti, která jen zhoršila krizi eura. Pak otevřela náruč uprchlíkům, nyní ji populisté spojují s terorismem.
Macron zase získává nepřátele tím, jak vykládá direktivu o vysílaných pracovnících, tedy že mzda má být vyplácena na místní úrovni.
Ať už se bude francouzsko-německá osa vyvíjet jakkoli, všechny politické oblasti musí být více otevřeny i ostatním členům, kteří musí mít pocit, že mají také místo u stolu. EU se bude dále rozvíjet pouze v případě, že se osvobodí od úzkých francouzsko-německých priorit. EU nepotřebuje tvrdé jádro, potřebuje spíše tvrdě přemýšlet.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
