Argumenty končí. Je třeba s tím něco dělat, a to hned. Není to ale jen pohled ze světa. Otázka dluhu často paralyzuje i politicko-ekonomickou debatu v Japonsku. Dluhem jsou přehlušovány rozdíly politických pohledů ohledně toho, jak danit, kolik a za co utrácet a jak stimulovat ekonomiku. Navzdory dvou dekádám varování před finančním armagedonem se nikdy nic nestalo.
Příběh finančního moralizování většinou končí očistnou krizí a následnou katarzí, oddělí se zrno od plev apod.
Jak ale upozorňuje Robin Harding ve Financial Times, možná je na čase se konečně smířit s tím, že žádný takový očistec v Japonsku prostě nikdy nenastane. Přestože Japonsko má nejrychleji stárnoucí populaci na světě, dokáže ji vlastně bez větších průšvihů zabezpečit. Horečné nápady dělat něco s dluhem vedou k politickým chybám, jako bylo třeba prudké zvýšení spotřební daně v roce 2014.
Existují vlastně čtyři způsoby, jak „řešit“ dluhovou situaci, resp. podobnou výši veřejného dluhu. Z dluhu se dá vyrůst, lze ho splatit, lze ho nesplatit a vyhlásit platební neschopnost čili zbankrotovat a lze se ho též zbavit inflací.
Růst nepomůže. I kdyby se premiér Šinzó Abe stavěl na hlavu a reformoval horem dolem, dynamického hospodářského růstu se zmenšující se populací nedosáhne. Možná by pomohla masová migrace do Japonska, ale na to země není mentálně připravena. Umazala by si část dluhu, ale zadělala by si na jiné problémy.
Splácení dluhu by si vyžádalo vytváření rozpočtových přebytků po dlouhé dekády. A to v době, kdy porostou výdaje na penze a zdravotnictví. Kdyby se zvýšily daně, přestanou Japonci utrácet a země se dostane do recese.
Bankrot také nedává smysl. Všechen japonský dluh je dluh vůči centrální bance nebo japonskému finančnímu systému. Kdyby se vyhlásil bankrot, byl by to vlastně bankrot státu vůči sobě samému. Centrální banka by stejně musela finanční sektor rekapitalizovat.
Vyvolat inflaci a erodovat jemně a postupně výši dluhu je možné. Jenže Japonci jsou národ vlastníků aktiv a inflace by erodovala úspory penzistů. Není vlastně jistější cesta k politické sebevraždě.
Takže nejlepším řešením je pátá možnost. Nechat to být a s tím dluhem normálně žít. Japonsko je stále hlavně mezinárodním věřitelem. Současný premiér Šinzó Abe dluh stabilizoval, už dále nenarůstá. Podle MMF má poklesnout z 237 procent HDP v roce 2012 na 232 procent HDP v roce 2022. Japonsko provedlo některé reformy ve zdravotnictví a penzijním systému. Každá země s podobným demografickým vývojem bude vždy žít na hraně. V japonském případě ale stačí mírně reformovat a držet výdaje na uzdě.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
