Podle titulků z posledních dnů a týdnů to zkrátka vypadá, že Američanům leží osud Evropy zase jednou víc na srdci než samotným Evropanům, že ho berou vážněji, že je více znepokojuje apod.
Jack Lew, americký ministr financí, řekl tento týden na schůzce skupiny zemí G20 v Istanbulu: „Myslím, že nelze jen tak, jako by se nechumelilo, mluvit o nějaké rezoluci, která zanechá Řecko v nestabilní pozici nebo v pozici, která může destabilizovat celou EU.“
Američané neopouštějí kartu vyzbrojování Ukrajiny (je to vyjednávací instrument), zatímco Angela Merkelová to rovnou odmítne a sama si tak vysype možné trumfy z rukávu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Znovu a ještě naléhavěji se opakuje situace z let 2010 a 2011, kdy to byli prezident Barack Obama a americký ministr financí Tim Geithner, kdo nakonec přesvědčili kancléřku Merkelovou, aby souhlasila alespoň se vznikem záchranných valů, které měly zabránit rozpadu eurozóny.
O co Americe jde a proč to takhle vidí? V první řadě je třeba popřít často rozšířený nesmysl, že USA chtějí Evropu slabou, roztříštěnou, že ji chápou jako jakéhosi rivala. Je to přesně naopak. Američané chtějí Evropu jednotnou, silnou a sebevědomou, Evropu, která se umí sama o sebe postarat a která jim bude partnerem v naléhavých globálních výzvách. Lze-li v americké politice vystopovat tendence k rivalitě, je to nastupující rivalita s Čínou, nikoli s Evropou.
Američané mají rádi věci jednoduché a přehledné, odtud jejich sen o jednom telefonním čísle pro Evropu, odtud jejich nepochopení toho, proč dělají Evropané všechno tak složitě.
V USA je bankrot státu či velké municipality poměrně běžná věc, pro kterou existují pravidla a procedury. Proto Američan prostě nechápe, proč by měl například bankrot Kalifornie vést k úvahám o tom, že Kalifornie opustí dolarovou zónu, nebo dokonce USA jako takové.
PŘEČTĚTE SI DALŠÍ MONITORY JANA MACHÁČKA: |
I když Američan pochopí, že EU federací prostě není a dlouho nebude, nechápe, proč by se předlužené státy ve vleklé depresi nemohly nakonec stejně nějak oddlužit, zvláště když si to může jádro EU dovolit, koneckonců samy USA takto pomohly Jižní Americe skrze Bradyho dluhopisy na konci 80. let.
Američané si pěstují vědu proto, aby z ní měli v praxi užitek. Když ekonomická věda „velí“ spustit kvantitativní uvolnění, udělají to včas bez ohledu na pověry a morální kýč – a podobně se staví k restrukturalizaci dluhů, když ji akademici považují za nevyhnutelnou.
Pragmatický idealista strýček Sam neví, proč se Evropa nedokáže dohodnout na zevzájemnění (mutualization) dluhů, když je to celkově levnější a výhodnější. Proč nebýt pro solidaritu, která se navíc vyplatí?
Stejně tak nejde Američanům na rozum, proč někteří evropští politici píšou do Ameriky dopisy a žádosti, že mají USA rychle rychle svým plynem zachránit Evropu od závislosti na Rusku, když ani Německo, které se rádo prohlašuje za ekonomickou a exportní lokomotivu Evropy či dokonce světa, není schopno plnit dohody o předepsaných výdajích na zbrojení v rámci NATO. Německá armáda je chabá, nemá ani letadlové lodě, ani přepravní kapacity na přesun jednotek a výzbroje, ani špičkovou komunikační technologii.
Nejde ale jen o pragmatičnost, dnešní mnohdy antiamericky naladěné západní Evropě stojí za to připomenout, že díky americkým životům Evropa v minulém století dvakrát povstala z popela. Je tu tedy historická vazba, snad i sentiment, buďme rádi, že stále ještě trvá.
Tolik infantilní strýček Sam a jeho (pro Evropany) naivní optika.
