Pokud Itálie tuto hrozbu uskuteční, ve Středozemním moři bude na spadnutí gigantická humanitární katastrofa.
Otázka je, co by měla EU podle Itálie podniknout. Aby se najednou spustily další povinné relokační kvóty, to je vyloučeno – proti jsou země V4 i Rakousko. Nehledě na to, že uprchlíky dost dobře nelze násilně posílat tam, kam nechtějí, když všichni víme, kam chtějí. Itálie označila svou absorpční kapacitu pro nakládání s uprchlíky na 200 000 lidí ročně. To číslo pochopitelně neznamená počet udělených azylů v Itálii, ale počet lidí, o které jsou italské orgány schopny se dočasně postarat, ověřit jejich identitu a podobně, přičemž část z nich bude vrácena, část půjde jinam a tak dále.
Jak EU Itálii odpoví, autor Monitoru JM zatím netuší, ale kdyby byl prezidentem EU se skutečnými pravomocemi, činil by následující:
1. S okamžitou platností by rozhodl, že uprchlíci, kteří nejsou vyloveni v teritoriálních vodách členských států EU, budou vraceni výhradně na africké pobřeží.
2. S prozatímní vládou v Libyi a s oficiálními vládami dalších afrických států by dohodl pronájem části teritoria, kde budou vybudovány kvalitní tábory se sociálním zázemím a školstvím. Alokovaly by se na tyto účely zdroje, případně by byl vydán společný evropský dluhopis. Další zdroje by putovaly na efektivnější a rychlejší repatriace těch, kdo nemají na udělení azylu nárok. Na udělení azylu by se čekalo výhradně v Africe. Do EU by už nebylo možné se dostat vplouváním a vlamováním, ale pouze a výhradně oficiální cestou. Jakmile by bylo zřejmé, že se do EU nedá snadno dostat, příliv by výrazně opadl.
3. Pokud by nebyla možná dohoda s vládou v Libyi, požádala by EU o součinnost NATO. To by zde provedlo výsadek a teritorium pro humanitární tábory by prostě zabralo a chránilo by ho. Dohoda o oficiálním pronájmu by se uzavřela později.
Protože ale EU žádného takového prezidenta nemá (ani k tomu vůbec nesměřuje), protože žádné dluhopisy vydávat nesmí a protože na součinnosti EU a NATO nikdo pořádně nepracuje, bohužel to podobně nedopadne. Jak to dopadne, netuším, ale moc dobře asi ne.
Americký deník The New York Times přichází s dobrou zprávou o tom, že poradci amerického prezidenta Trumpa a lidé z jeho vlády začali ve věci obchodu volit mnohem smířlivější tón než dosud, a to především vůči Evropě.
Angela Merkelová a americký ministr obchodu Wilbur Ross souhlasili s tím, že znovu odstartují proces projednávání transatlantické obchodní a investiční dohody TTIP. Nicméně USA budou podle Rosse trvat na vyšetření podezření z antidumpingových praktik především u dovozu oceli a hliníku. Ross se prostřednictvím videokonference propojil se zasedáním vedení německé CDU a informoval též o tom, že jeho ministerstvo dokončuje bilaterální zprávy o obchodních vztazích jednotlivých zemí s USA a že Amerika se chce zaměřit na výrazné nerovnováhy, se kterými je třeba něco dělat. Amerika prý bude trvat na tom, aby se EU otevřela dovozu amerických energií, zdůraznil zkapalněný plyn.
Dobrou vůli nějak se dohodnout je třeba ocenit (ta stojí vždy jako první věc nade vším), i když to bude složité. Problém není jen změna americké politiky. TTIP se ocitlou ledu už za prezidenta Obamy. Nepopulární je především na evropském kontinentu a zvláště v Německu. Pro mne osobně je také záhadou, proč Amerika neřeší analyticky obchod s EU jako celkem, když obchodní dohody vyjednává EU jako celek.
„Autor je předsedou spárvní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.“
