Podle sloupku Roba Coxe je to možná chytlavý narativ a dobrá nálepka, ale ve skutečnosti jde o nesmysl. Ano – Bernie Sanders se považuje za demokratického socialistu. Podle Coxe ve skutečnosti prosazuje jen o něco větší roli státu v americké ekonomice, než jakou má dnes. Skutečným marxistům-leninistům se Sanders (natož Biden) musí jevit jako obyčejný centrista.
Sanders žádá jen to, co je úplně běžné v každé vyspělé zemi a ekonomice – a nemusíme nutně mluvit pouze o Evropě: třeba univerzální zdravotní pojištění, silnější sociální programy a víc státní redistribuce skrze daně. Většině amerických spojenců, obchodních partnerů a bohatých přátel z celého světa musí připadat americká debata o kapitalismu a socialismu přihlouplá.
Republikáni straší Fidelem Castrem a Kubou, ale většina evropských států – nemluvě o Kanadě a Japonsku – poskytuje svým občanům lepší vzdělání i zdravotní péči než Amerika. Systémy mohou mít různá jména, ale největší pravicová strana v Německu, respektive Bavorsku, nese hrdý název Christlich-Soziale Union, tedy Křesťansko-sociální unie.
Přesto se na republikánském sjezdu mluvilo o „ochraně amerického snu před socialismem“ apod.
Třeba se ale americká levice nezhlíží v evropské sociální demokracii, nýbrž v Rose Luxemburgové či Lvu Trockém. Třeba chce znárodnit výrobní prostředky, zlikvidovat vládnoucí třídu a byrokracii. Podle Coxe je Bidenův ekonomický program v podstatě v linii se zavedenou americkou praxí.
A když si vezmeme třeba index štěstí OSN, jsou bohaté USA až na 18. místě na světě. Nejen za dvanácti evropskými státy, ale i za Izraelem, Austrálií a Kostarikou. Trochu socialismu po vzoru Merkelové – nikoli Castra – Americe neuškodí.
Tolik Cox – a nyní několik našich poznámek.
Monitor JM s Coxem souhlasí i nesouhlasí zároveň. V tom, kde souhlasíme, bychom mohli dodat, že pokud chce někdo Ameriku jen trochu posunout směrem k větší solidaritě prostřednictvím státu, musí mít zdánlivě radikální požadavek, z nějž se pak v praxi – pokud vyhraje – prosadí zlomek. Parníkem se otáčí pomalu, z USA se přes noc nestane ani Švédsko, ani Venezuela. A další poznámka se týká čehosi jako mentality socialismu a nároků. I obyčejný mladý americký levičák daleko víc inklinuje k individualismu a zodpovědnosti za svůj osud. Představa, že se o něj stát postará, když naseká dluhy nebo když se mu nebude dařit, je mu zcela cizí. Mentalita průměrného Evropana je v tomto ohledu jako z úplně jiné planety.
Na druhou stranu dnešní marxismus a radikální socialismus znají i jiné cesty než znárodňování výrobních prostředků. A často jsou to způsoby připomínající spíše KLDR než demokratický socialismus. Je to třeba snaha o převýchovu společnosti jediným správným politicky korektním názorem. Americká média a univerzity se bezhlavě ženou do chomoutu pravidel, jimž je pluralita názorů cizí. Nesmí se pochybovat o tom, že člověk zavinil klimatickou změnu, ani o tom, že se tzv. privilegovaní mají stydět a omlouvat za svou životní úroveň. Netušil jsem třeba, že se dožiji toho, že skupina intelektuálů bude sepisovat petice, kde budou ostýchavě vysvětlovat tak jasné věci, jako je svoboda projevu a názorová pluralita.
A hnutí, které požaduje omezit fondy pro policii, opravdu připomíná spíš Castra než Švýcarsko nebo Německo.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
