Ekonomie je, podobně jako medicína – a na rozdíl třeba od kosmologie –, praktická disciplína. Platí to především pro makroekonomii, kterou vymyslel J. M. Keynes jako odpověď na velkou depresi. Testem praktické disciplíny by měla být schopnost rozpoznat, co je v ekonomice špatně, a navrhnout, jak to napravit.
Finanční krize roku 2007 zaskočila ekonomy nepřipravené, takže v prvním testu selhali. Naštěstí byli úspěšnější v tom druhém. Přestavba oboru je ale podle Wolfa nutná.
Willem Buiter v roce 2009 na svém blogu pro Financial Times napsal, že „většina mainstreamové makroekonomické teorie od 70. let dál byla příliš sebereferenční a dosebezahleděná“.
Oxfordská studie „Rebuilding Macroeconomic Theory“ také považuje dosavadní převládající přístup za defektní. Nejvýznamnější ekonomové mají propastně různé názory. Sokrates by poznamenal, že vědomí vlastní ignorance je lepší než iluze poznání. Pokud tomu tak je, je makroekonomie ve výborném stavu.
Jádro makroekonomických modelů se příliš dlouho spoléhalo na dva předpoklady: hypotézu efektivních trhů a teorii racionálních očekávání. Žádná z nich dnes nevypadá moc přesvědčivě. Otázka je, zda je vůbec možné mít racionální očekávání od krajně nejisté budoucnosti.
Tato nejistota vysvětluje existenci peněz, dluhů a bank, které modely často ignorují. Možná je lepší odhadnout něco zhruba správně než přesně špatně. Teorie Hymana Minského o nebezpečí spekulativních tendencí byla asi zhruba správná, zatímco mnoho slavných makroekonomů se přesně mýlilo.
Podle Josepha Stiglitze makroekonomie, která ignoruje možnost krize, ignoruje to podstatné – jako medicína, která ignoruje možnost infarktu. Krize jsou endogenní a přicházejí zevnitř systému. Jsou důsledkem interakce mezi přílišným optimismem a křehkostí každého systému, který tvoří vysoce „zapákovaný“ systém finančních zprostředkovatelů.
Ke krizím je třeba přistupovat silně a rozhodně. Lékem na infarkt také není dieta.
Doplňující glosa Monitoru JM: Americký systém po roce 2008 rychleji a robustněji prosadil aktivnější měnovou politiku a sanaci systémově důležitých bank. Evropská odpověď v podobě odvážnější měnové politiky přišla později, neschopnost poznat systémově důležité banky trápí Evropu dosud. Evropa má ale lépe nastavené automatické stabilizátory (nižší výběr daní, vyšší výplata dávek), které umožňují fiskální reakci bez velkých politických dramat a tlumí propad poptávky.
