JOCH: Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? |
Text Romana Jocha o Formanovi je přímo učebnicový příklad pokroucené osobní dojmologie a polemika s ní je dvojsečná, každá reakce dodává diletantovi důležitost, kterou nemá. Jenže Miloš Forman si prostě nezaslouží, aby na něm ulpěla tak špinavá slina. A právě v Lidových novinách.
Hned úvodem dává Joch do souvislosti s Milošem Formanem dva režiséry – Leni Riefenstahlovou a Sergeje Ejzenštejna –a prohlašuje, že šlo o talentované tvůrce, kteří se zaprodali totalitám čili zlu, v případě Formana šlo o službu levicovému liberalismu. Dále konstatuje, že ho na Formanových filmech vždy něco rušilo, jeho filmy prý nejsou dokonalé. Nasledují nesrozumitelné rozklady hodnotící, kolik pravdy, dobra a krásy je v konkrétních Formanových filmech a zda jsou realistické. Jak známo, lidem se v hlavě honí leccos, ale že by to měli hned vrhnout na papír, o tom lze s úspěchem pochybovat.
Svobodný tvůrce
Především Forman nebyl žádný levicový liberál, ale svobodný tvůrce, který se nevyznačoval žádnou korektností vůči establishmentu. Kromě toho Joch zřejmě vůbec nezaznamenal, že Sergej Ejzenštejn, stejně jako divadelní režisér Vsevolod Mejerchold, byli Stalinovými oběťmi, tito velcí umělci a novátoři spojení s revolucí se velmi brzo s nastupující diktaturou rozešli a Stalinovi byli trnem v oku. Mejerchold byl zatčen, mučen a bez soudu zastřelen, slavnějšího Ejzenštejna si Stalin netroufl odstranit, a tak ho aspoň zavřel do domácího vězení, kde režisér bez pomoci zemřel na infarkt. Joch má ovšem jasno, že jen sloužil rudému teroru.
To Leni byla jiná kategorie, vstoupila do služeb nacismu a pragmaticky z toho profitovala, pravděpodobně také byla nacionálním socialismem fascinovaná, což vyvolává pochybnosti o jejím často vzývaném intelektu a schopnostech. Jakkoliv je spojovat ji s Milošem Formanem vrcholně urážlivé, Forman se svým životem a dílem upsal svobodě. Tato hodnota pro něj byla nedělitelná, bez ní nebyl schopen tvořit. Neuměl dělat kompromisy a jednoduše nemohl za normalizace kolaborovat se znovu upevněným režimem. Pro něj nepřicházelo v úvahu podstupovat kalvárii, na níž se ocitli prakticky všichni z nové vlny, aby mohli točit často i to, co by za normálních okolností nikdy točit nechtěli, konali úlitby a dostávali se do sebezničujícího postavení.
Joch nechápe, že Miloš Forman vždy točil o nesmrtelné lidské blbosti a malosti, na níž každá totalita staví. Každý jeho film má tuto výpověď, nádherně groteskní, přesnou, která ani po letech nevyvanula –naopak stále získává nové rozměry, Formanův humor je tak osvobozující! Komunisté dobře pochopili, koho Forman zesměšňuje, čí tupost a neschopnost odhaluje, a tak je skoro komické, že Joch jde na Formana se stejnou rétorikou jako oni. Komunisté také vykřikovali, že pan režisér cynicky pohrdá pracujícím lidem a zesměšňuje jeho poctivé úsilí na plnění plánu.
Zvláštní je, že se stejnými názory přišel i kapitalista Carlo Ponti, který produkoval Hoří, má panenko. Film se mu nelíbil a nechal se slyšet, že nevidí nic vtipného na zesměšňování pracující třídy. Jeho právníci rychle našli záminku, že film je o dvě minuty kratší, a Ponti žádal investované peníze zpět. Bylo mu úplně jedno, že Forman mohl jít do kriminálu za poškozování socialistického hospodářství. V úvaze je i možnost, že se bolševik s hochštaplerem Pontim dohodl a tímto způsobem získal na režiséra bič. Forman ale odvezl kopii filmu do Paříže, kde ji koupili François Truffaut a Claude Berri, a mohl tak Pontiho vyplatit.
Pochybné úzkoprsé principy
V těchto souvislostech se Jochova zásadní výtka, že Forman coby uprchlík před komunismem nenatočil žádný film o zločinech komunismu, jeví jako z Marsu. Proč by, proboha, měl Forman točit realistické drama z koncentráku, když se vyjadřoval brilantní metaforou, jejíž vyznění bylo vždy tak naléhavé. Jeho filmová řeč byla sofistikovaná, ale zároveň měl v sobě úžasnou lehkost a zábavnost. A kromě toho točil, jen když měl téma, a hledal ho třeba i několik let. Kdo to dnes, zvlášť v českém filmu, dokáže. Hoši sekají jeden film za druhým a výsledky – raději nemluvit.
Vrcholem Jochovy střelby od boku je pak tvrzení, že poslední Formanův film neviděl a vidět nechce, protože je to antiklerikální propaganda a na to nemá náladu. Co dodat... hlavně že o tom, co neviděl, umí razantně napsat. To je dnes také velká móda. Roman Joch sám sebe usvědčuje, že je ryzím zástupcem totalitního myšlení, náboženským fanatikem, kterému je člověk lhostejný, neboť podstatnější jsou pochybné úzkoprsé principy. Jeho výrok, že Forman jako nemanželské dítě měl být společnosti vděčný, že dosáhl úspěchu, je jak z předminulého století. Stejně tak omamující je tvrzení, že Formanovy filmy o touze po svobodě, které zesměšňují lidskou blbost, jsou výrazem supersnobismu. Vatikánský deník L’Osservatore Romano v šedesátých letech podobným jazykem zatracoval Felliniho za Sladký život. Podle Jocha nejspíš i on bude supersnob, ale aspoň pocházel z lože manželského.
