Pamflet proti spisovateli Jáchymu Topolovi, který vyrobila trojice pánů Klaus, Weigl a Jakl, je jedna z největších absurdit poslední doby. I když je v něm řada komických, až groteskních momentů, výsledný dojem vyvolává těžkou depresi z toho, kam naše společnost po téměř třiceti letech svobody došla. Ten trapný útok je až kvintesencí totalitou pokřiveného myšlení, které stále přetrvává a ještě podivně zmutovalo. Jeho součástí je populisticky motivovaná rehabilitace minulého režimu, která cíleně bagatelizuje jeho bezvýchodnost.
Rozhovor s Jáchymem TopolemRozhovor s Jáchymem Topolem i reakce pánů Klause, Weigla a Jakla vyšla na webu Novinky.cz |
Trojice reagovala na rozhovor Jáchyma Topola v Salonu Práva, který spisovatel poskytl u příležitosti vydání své nové knihy Citlivý člověk. Pouze na základě tohoto interview jej ohodnotila jako spisovatele, který pohrdá lidmi, příslušníka pražské kavárny, elitáře, který nehezky mluví o naší šťastné minulosti řízené KSČ. Topol například uvedl, že „komunistické Československo bylo ubohá zakomplexovaná země buranů“, což je samozřejmě pravda a je to o to horší, že problém značně přetrvává. Také smířlivě konstatoval, že čím dál na východ Evropy, tím větší láska k alkoholu, inu typický povýšenec.
Ubohé a promyšleně zákeřné výroky
Absurdita prohlášení Klause a spol. se odehrává v několika rovinách, nejúchvatnější ovšem je, že Topol dal rozhovor deníku Právo a pánové, kteří se domnívají, že dlí na pravicových pozicích, mu odpovídají slovníkem (Rudého) Práva z normalizačních let, neřku-li rovnou stylem známého textu o ztroskotancích a samozvancích.
Klaus a spol. jsou pohoršeni, jelikož Topol nechce přiznat, že za normalizace „se lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného. Všichni emigrovat nechtěli. Chtěli být součástí své země i v dobách nedobrých. Někdo o své štěstí usiloval ve větší konfrontaci s režimem, někdo alespoň za jeho zády. Nebylo to lehké, ale šlo to. Každý to dělal po svém, leckdo možná úplně jinak než třeba ten, kdo se narodil do pražské umělecké rodiny. To je pro elitáře těžké pochopit.“ Nevypadají snad tyhle výroky jako podivná karikatura žvástů z husákovské doby, kolikrát jsme slýchávali, že lidé našli nové komponenty svého života a potřebují klid na práci.
Výroky o spisovatelově elitářství jsou ubohé a také promyšleně zákeřné. Ta stříbrná lžička Jáchyma Topola, s níž se podle Klause narodil, znamenala, že mu dětství a mládí otravovaly neustálé perzekuce jeho rodiny, že se kupříkladu se svým kádrovým profilem ani nemohl dostat na školu. Jeho otec, jeden z největších českých moderních dramatiků a básníků, nemohl publikovat a živil se jako nekvalifikovaný dělník a on se přirozeně stal součástí disentu a to nebyla procházka růžovým sadem. Za to se mohl stýkat se skvělými lidmi a naslouchat jim, těžko říct, jestli tenhle bonus může vynahradit nesvobodu.
Za komunismu se žilo špatně a režim měl ještě jednu příšernou vlastnost: dokázal z lidí dostat jejich nejhorší já, vedl je k nemravnostem všeho druhu, naučil je podvádět, krást, dávat a brát úplatky, ulejvat se, chlastat. To vše byla norma, protože stát byl nemravný, tak proč ho šanovat. A zařídila se podle ní velká část národa. Jáchym Topol to přesně diagnostikuje nehledě na to, že Klaus a spol. nejsou schopni rozlišit, že ono buranství vztahuje i na sebe. Pochopitelně, kolik knih od něj asi přečetli, aby se něco o něm dozvěděli, že? A není snad pravda, že když se někomu podařilo vystrčit z klece zvané socialistický tábor hlavu, koukal na svět kolem sebe jako jeliman a mindráky se mísily se vztekem na to, v čem žije. Přiznat si to je podle zmíněné trojice „lživé a kýčovité sypání si popela na hlavu a flagelantství, které u nás tak falešně kvetlo v jistých kruzích po listopadu 1989 a z něhož většina normálních lidí už dávno vyrostla.“ Pánové si prý mysleli, že všechny ty bláboly o naší všeobecné morální devastaci komunismem už dávno vzaly za své.
Autoři si rovněž berou do úst spisovatelova otce Josefa Topola, kterého si prý vážili. Nepochybně jsou velcí znalci jeho tvorby a duše. Josef Topol se po listopadu odmlčel, postupně se uzavřel do svého světa, ale že by snad cítil věci jinak než jeho syn, na to mohou zapomenout, jen je neříkal nahlas.
Nezbývá než opakovat, že kdyby pánové znali Topolovy knihy, věděli by rovněž, že v mnohém kráčí ve šlépějích Bohumila Hrabala. A nejenom to, zatímco jeho otec byl s venkovem bytostně spjatý, on je určitě aspoň poloviční venkovan a stejně tak ho inspiruje městská kultura, periferie, hospody, nádraží, dělnické prostředí. Václav Klaus se vyjadřuje k něčemu, co nikdy nezažil a čemu také nerozumí, spořádaně vystudoval a jeho kariéra šla splavně, proti režimu nehnul prstem, snoval svou kariéru bankovního úředníka. Ovšem arogantní a elitářské postoje si osvojil bez ohledu na to, že bydlel uprostřed prostého lidu v paneláku. Václav Klaus, a to ho spojuje s Milanem Knížákem, ovšem rád kritizuje lidi za to, co dělá sám a co je pro něj typické.
Pocity jako za Husáka
Topol v rozhovoru také hodnotil dobu pohavlovskou, respektive prozradil, jak vnímá politickou kulturu jeho nástupců v prezidentském úřadě. „Kyvadlo se za Havla vychýlilo obrovsky nahoru a pak šlo strašně dolů. A je jedno, jestli jste k Havlovi coby politikovi kritičtí, nebo ne, byl to prostě inteligentní chlap, se kterým byla navíc ještě legrace.“ Co dodat? Opět přesné vystižení reality. Nestydět se za svého prezidenta snad zažili naši předkové za T. G. Masaryka a my jen za Václava Havla, kterého nám naopak záviděli v celé Evropě i v zámoří. Za jeho následovníků, kteří se oba vynořili z anonymity po listopadu 1989 a které spojuje i podivný institut jménem Prognostický ústav, člověk zažíval a zažívá obdobné pocity jako za Husáka. Třeba naposledy, když byla hlava státu na audienci u Alžběty II.. Ta už jistě přijala nejednoho křupana a Spojené království se tím nezhroutilo, ale proč to sakra musí být zrovna český prezident...
Jáchym Topol jen vyslovil staré známé pravdy, které dnes mnoho lidí nechce slyšet, protože jim připomínají i jejich drobná selhání, malou statečnost a koneckonců i pohodlné zabydlení se v hnusném režimu. Jistě že každý člověk si musel tehdy najít nějaký modus vivendi, ale marasmus, který režim vyvolával, byl všudypřítomný a vedl k permanentní skepsi. Nalhávat sobě a jiným, že to tak nebylo, je dnes populární a to stálé zkreslování nese už své plody a nejsou to jen pofidérní ceny pro normalizační kariéristy, které nikomu nevadí.
