Režisér, dramatik či scenárista, kteří spoléhají na to, že z peripetií jejího života vydolují něco víc než barvotiskovou story o tom, jak se prosté děvče proslavilo a pak jej zničila velká láska ke zločinci s koňskou nohou, nebere vůbec v potaz, kdo Lída Baarová byla. Obyčejná hezká dívka ze středostavovských poměrů, která toužila být slavná a obletovaná, ovšem především osoba bez skrupulí, která si ani v nejmenším nedělala hlavu s tím, co jí se bezprostředně netýkalo. Nejlépe to zformulovala Helena Třeštíková, i když ani ona se nezbavila iluzí o ďáblově milence, ženě s osudem hodným rozměrů antické tragédie. Jako dokumentaristka a bystrý psycholog rozpoznala, že Baarová nikdy nedospěla a byla i jako stará žena zahleděná jen do sebe. Jediné, co ji po letech trápilo, evidentně nebyla sebevražda její sestry Zorky, ale to, že si nechala utéct kariéru v Hollywoodu.
Výtečně překrucovaná skutečnost
Baarová nepřestává domácí tvůrce i publikum dráždit, je to až nepochopitelná posedlost. V českém prostředí zůstává mýtem zkázonosné krásy, nejčastěji se opakuje, že byla mladá, pročež hloupá a lehkomyslná. A tudíž vlastně za nic nemohla a byla spíše obětí. To jsou ale jen klišé, i jiné byly mladé a nezkušené, ale proto ještě nemusely mít poměr s člověkem, který byl odpovědný za vraždění a likvidace tisíce lidí. A to prosím již ve třicátých letech, jen blázen by si o partičce těchto zločinců pod vývěsním štítem NSDAP mohl dělat iluze, zvlášť poté co se dostali k moci. Dvacet let zase není tak málo, aby člověk nemohl poznat, s kým má tu čest, Baarová to ale vědět nechtěla. Jak si asi vysvětlovala odchod Marlene Dietrichové z nacistického Německa hned v roce 1933? Asi nijak, Baarová vždy výtečně překrucovala skutečnost, stačí si vzít do ruky její dvoje paměti a srovnávat.
„Něco ve mně mi říkalo: Goebbels, Goebbels, Goebbels!“ Táňa Pauhofová jako Lída Baarová a Karl Markovics jako říšský ministr.
Jedny napsala s Josefem Škvoreckým v době, kdy myslela, že komunisté budou u moci na věčné časy. Ke svému poměru s Goebbelsem se tu přiznává a vše včetně styků s nacistickou špičkou omlouvá ďábelskou přitažlivostí svého milence a nepochybně tomu i sama věří. Škvorecký její paměti napsal nesmírně čtivě, Baarová je v nich spíše osobou sympatickou, mluvící otevřeně a činící pokání. Na mnoha místech se lze dozvědět, jak nepřestala nikdy být vlastenkou. Řekla bych, že koncentráky, transporty se Židy a osud Československa bylo to poslední, čím by si chtěla lámat svou hlavinku. Pro ni byla hlavní její kariéra. Ostatně německý tisk, který žádnými resentimenty vůči ní netrpí, trefně konstatoval, že lze těžko uvěřit, že by se tato žena tak zamilovala do nevzhledného mužíčka přezdívaného „kozel z Babelsbergu“, že tím pouze hájí své styky s nacisty, které pěstovala kvůli kariéře.
Druhé paměti, které vyšly u nás v roce 1991, jsou parodií těch prvních. Už Baarové vysvětleni, proč napsala druhou verzi svého života, je komické – prý když namluvila své paměti pro Škvoreckého knihu, neviděla svou minulost dost jasně. „Neměla jsem jednotlivé fáze rozděleny, v lecčems jsem přeháněla a chtěla se udělat zajímavou, zejména v době, kdy jsem se chtíc nechtíc dostala do společnosti nacistických pánů.“ Jestli má něco v životě Baarové rozměr antické tragedie, pak jsou to osudy její rodiny, která to takříkajíc odnesla za ní. Především sestra Zorka Janů, senzitivní a talentovaná herečka, která nezvládla tíhu Lídina provinění, zvlášť poté, co byla jako sestra kolaborantky „spravedlivými Čechy“ vykázána z divadla. Zorka spáchala sebevraždu a její a Lídina matka zemřela po jednom z policejních výslechů.
Za všechno mohli ostatní
Stálý zájem o prvorepublikové hvězdy filmu a divadla samozřejmě souvisí s polistopadovou rehabilitací předválečného dvacetiletí. Slavní herci té doby se komunistům nehodili do krámu i proto, že byli často bohatí a žili své životy jinak, než přikazovalo budování socialismu. Na mnohých se režim strašlivě a nespravedlivě podepsal, za všechny jmenujme aspoň Vlastu Buriana. Lída Baarová, Adina Mandlová a další se v podstatě žádné kolaborace nedopustily, jen pluly v proudu, Baarovou lze vinit jen za mizernou morálku a sobectví, ta tedy opravdu neměla potřebu jít pomáhat do tyfem zamořeného Terezína jako Nataša Gollová. Za všechno, co se jí kdy přihodilo, mohli ti ostatní. Na jejím životě je zajímavá jen ta vylhaná historka s Goebbelsem a z toho se mnoho uplést nedá. A nemylme se, že s ostatními dámami by to bylo jinak, jenom to tak vypadá. Důkazem je i před časem uvedená divadelní hra Adina Mileny Jelínkové, která dolováním osudovosti působila až směšně a téma lámání charakterů dovedla jen ke křeči.
Gabriela Míčová v představení Divadla Komedie Goebbels/Baarová
Dobrý autor ovšem dokáže reálie použít jako odraziště pro hlubší úvahu jako v Pařízkově inscenaci hry Olivera Reese Goebbels/Baarová (Divadlo Komedie 2009). Režisér s autorem tu otevřeli řadu současných otázek souvisejících s psychologií a historií a dokázali se vyvarovat všech hloupých klišé. A najdeme i jiné příklady, kde tvůrci dokázali důrazně proniknout pod povrch, třeba skvělý Mefisto Klause Manna i jeho filmové zpracování Istvána Szabóa.
