Dnešní Mánes je už dávno degradovaný na prostor, kde se může dít cokoliv. Má nulovou prestiž, lidé se do něj odnaučili chodit, značka Mánes je komerční činností zničená. Dnešní majitelé tvrdí, že umělecký program rozvíjejí. Ten ale nemá žádnou dramaturgii, zásadním předpokladem pro uspořádání výstavy je, zda může umělec zaplatit tučný pronájem. Tato situace je dlouhodobá, již před rekonstrukcí galerie neměla solidní náplň, nadace se opakovaně dramaticky rozloučila s kurátory, například s kunsthistoričkou Vlastou Noshiro, která zde provozovala kvalitní program.
Restaurátor Petr Kuthan, předseda správní rady NČVU, tvrdil v Radiožurnálu, že komerční program je nutný, jinak nadace nedokáže splácet dluh za rekonstrukci. Při té příležitosti uvedl řadu výmyslů týkajících se opravy a jejího financování a nedokázal vyjmenovat ani jednu z minulých výstav úžasného uměleckého programu nadace. Přiznal, že nadace splácí obrovský dluh a nemá jiné příjmy, skutečně prý vykrvácela. Prý pokud by se nezaplatila jediná splátka, dům jde do dražby a situace bude ještě horší (sic!). Popravdě řečeno horší už to být nemůže, ale kdo je tím čertem, kterému se nadace upsala a proč, by bylo zajímavé zjistit.
Kuthan tvrdí, že současná správní rada nemá s tím stavem prakticky nic společného, což je nesmysl, střídají se v ní stále stejní lidé jako na orloji. Podle něj byla oprava předražená, nadace na ni neměla peníze, ale nikoho to prý tehdy nezajímalo. Prý je „nutné splácet dluh, který jistá skupina lidí – nechci nikoho jmenovat – zavinila“.
Vltava se v Praze zbarvila do ruda. Skupina protestovala kvůli Mánesu |
Toto mlžení má odvést pozornost od skutečných viníků dnešního stavu, a tím jsou konkrétní lidé, kteří v nadaci figurovali a figurují od devadesátých let. Tehdy spolek výtvarných umělců Mánes v naprosto bezprecendentním soudním sporu znovu přišel o budovu, kterou si jeho členové postavili v roce 1930. Krádež z 50. let byla posvěcena v 90. letech Ústavním soudem. Ten smetl ze stolu, že v roce 1990 dvacet žijících členů z let 1940–56 vstoupilo v rámci starých stanov do práv a povinností násilně rozpuštěného spolku – toto zrušení bylo zdůvodněno nepotřebností organizace, která „nenapomáhala budovat socialismus“. Staří členové tedy jeho činnost obnovili a požádali o restituci spolkové budovy, kterou držela Nadace českého fondu výtvarných umění.
Ta vznikla transformací z komunistického Českého fondu výtvarných umělců. Po ztroskotání jednání s nadací, která budovu odmítala vydat, podal spolek v roce 1992 žalobu. Pikantní je, že po roce 1990 výbor nadace obsazený z půlky výtvarníky a z půlky architekty svorně tvrdil, že Mánes se musí vrátit spolku, že se pouze hledá právní cesta. Záhy se ukázalo, že fond jen celou dobu hlavně hledal způsob, jak se k budově dostat. V celé záležitosti padala jedna lež za druhou, nadace se samozřejmě ke svému komunistickému předchůdci neznala, prý se nově ustavila. Také prý předseda Mánesu Josef Fragner majetek v 50. letech odevzdal rád a dobrovolně. Vzpomínám na malíře Josefa Lieslera, jednoho z „dvaceti žijících“ a jeho rozhořčení nad táhnoucím se soudním sporem a osočováním členů, kteří prý měli mlčet výměnou za posty v nově ustaveném komunistickém sdružení výtvarníků. Mezi dalšími byl třeba malíř Jan Bauch, zkrátka trochu jiná jména než ta, která dnes figurují v nadaci.
Předražená rekonstrukce?
Tato prehistorie, kterou sotva lze zvrátit, je ale pro dnešní stav podstatná. Nadace je nedůvěryhodná a její hospodaření rovněž. Kuthan tvrdí, že rekonstrukci nikdo nekritizoval, což je lež, například architekt a někdejší předseda SVU Mánes Tomáš Novotný, vnuk architekta Otakara Novotného, který Mánes projektoval, nebyl původně vůbec k rekonstrukci přizván, přestože je dědicem autorských práv. Měl řadu připomínek, ale nadace se jej snažila obejít.
Kuthan najednou tvrdí, že rekonstrukce byla předražená. Podle zdroje, který nechce být jmenován, byla naopak správní rada nadace mile překvapená nízkou částkou, kterou prováděcí firma Skanska nabídla, původně se čekalo až kolem 200 milionů korun, konečná suma se nakonec pohybovala kolem 150 milionů, což při srovnání s opravami podobných staveb není žádný extrém. Nadace už v době zahájení opravy takovou částku neměla k dispozici, což je rovněž zvláštní – vždyť jí spadl do klína majetek bohatého Českého fondu výtvarných umělců, který obnášel například sbírku uměleckých předmětů, archiv, stavební parcely, rekreační objekty... Hlavně, že se dnes pasuje do role zachránců památky, kterým nezbylo než si vzít úvěr.
Nadace podle nejmenovaného zdroje měla dokonce nabídku od solidní banky, která v rámci svého programu pro neziskové organizace nabídla mimořádné podmínky. Tak by šlo úvěr s použitím dalších prostředků, jež nadace měla, normálně splácet, a ne být pod takovým tlakem. Nadace nabídku nevyužila a financování si zajistila jinde. Částkou 100 milionů korun chtěl na opravu přispět bývalý ředitel ČEZ Martin Roman, který je sběratelem umění a sleduje své zájmy. K dohodě nedošlo, protože Roman přivedl sponzory a ti chtěli, aby nadpoloviční většinu správní rady zastupovali jejich lidé.
Záležitost má hodně neznámých a spekulace, komu by Mánes mohl spadnout do klína, se jen množí. Vše naznačuje, že situace je na hraně a lze se dočkat toho, že zastavená budova propadne věřiteli. Co v ní pak bude, nikdo neví, ale ten hlavní malér se odehrál už před dvaceti lety, toto jsou jen plody staré křivdy.
