Let ultralehkým letadlem na severní pól skýtá nejrůznější pasti, které si laik a zpočátku ani zkušený pilot možná neuvědomí. Druhý díl našeho rozhovoru s letcem Jiřím Prušou je věnován samotnému letu, při kterém může třeba jedno špatné rozhodnutí znamenat neúspěch. Velkou zkouškou prochází nejen technika, ale především člověk. Díl první, ve kterém byla řeč o přípravách na let, o letadle samotném atd., najdete zde.
Mraky jenom do tří tisíc stop
Meteoroložka Ine-Therese Pedersenová na Svalbardu vám poněkud sáhla do původních plánů, je to tak?
V pátek, kdy jsem chtěl letět původně já, bylo na Špicberkách krásné počasí – přesně ta past „řídíš se podle toho, kde právě jsi“. Paní Ine mi ale ukázala, že se od severu žene tlaková níže, která počasí v pátek na mé plánované trati zásadně ovlivní. O den později, v sobotu na Špicberkách naopak pršelo. Vyletěl jsem tedy do trochu nepříjemného počasí – ale po nějakých 300 kilometrech se počasí začalo lámat přesně tak, jak to Ine předpovídala.
 |
Během letu jsem jí ještě dvakrát nebo třikrát volal přes Starlink. Ona mi řekla: „Na 86. rovnoběžce budou mraky, ale jen do 3 tisíc stop, klidně je přeleť. Potáhnou se k 88. a pak můžeš klesnout – nad pólem bude krásně.“ A ono to tak opravdu bylo. Krátkodobé předpovědi ze satelitů už jsou docela přesné, ty dlouhodobější jsou v Arktidě ale hodně nespolehlivé. Kdybych letěl jen podle svých normálních postupů, na pól bych se nedostal.
Proč pro vás bylo tak zásadní vědět, kde přesně mraky končí?
Protože jsem se snažil letět co nejníž, abych mohl filmovat. Když víte, že strop mraků je 3 tisíce stop, vystoupáte, přeletíte a zase klesnete. Když to nevíte, tak se jich bojíte a kvůli namrzání se snažíte letět pod nimi. Když ale končí až u hladiny moře, tak se právě můžete dostat do oblasti námrazy, což byla celou dobu moje hlavní obava. Když vím, že mraky končí ve 3 tisících stopách, tak je bez problému přeletím. I když mrzne, tak když jsem mimo mraky, letadlo nenamrzá.
Tři navigace a zbytečný kompas
Jak se navigovalo cestou na pól?
Měl jsem tři systémy, protože jsem tušil, že tohle bude problém. Magnetický kompas se v blízkosti geografického pólu nedá použít protože míří k pólu magnetickému, který je jinde, takže odchylka se s blížícím se zeměpisným pólem ohromně rozevírá. A navíc, čím jste víc na severu, tím víc to střelku tlačí dolů směrem k tomu magnetickému pólu, až se někde zadrhne a neukazuje vůbec nic. Takže magnetický kompas jsem vůbec nepoužíval.
Po přeletu severního pólu se mapa převrátila a jih byl na severu a sever na jihu.
Hlavní palubní navigace pracuje bohužel jen s americkým GPS – a americkému GPS se nyní nedá v některých oblastech úplně věřit, protože Rusové ho často ruší. Když jsem například letěl do Finska kolem Kaliningradu, asi hodinu mi GPS ukazovalo nesmysly. Naštěstí některé navigační aplikace, pracují se třemi až čtyřmi systémy najednou: GPS, evropské Galileo, čínský BeiDou, ruský GLONASS. Takže v telefonu jsem měl SkyDemon a na přísavce iPad s aplikací Air Navigation Pro. Tu normálně nepoužívám, je trochu nepraktická – ale jako jediná má dokreslenou mapu až na severní pól. SkyDemon končí někde na 85. rovnoběžce.
A k tomu jsem měl Garmin inReach, tracker, který každé dvě minuty vysílá aktuální polohu. Ten pracuje přes komunikační síť Iridium, jejíž družice létají přes pól, takže je tam spolehlivý. Polohy se u nás na webu Flying Revue kreslily do interaktivní mapy, takže všichni viděli, jestli letím správně. Což se mi pak na zpáteční cestě vyplatilo.
Dalo se odhadnout, jak dlouho let potrvá?
Letiště na Svalbardu je zhruba na 78,5 rovnoběžce, pól na devadesáté, a mezi rovnoběžkami je vždycky 111 kilometrů. Takže jsem věděl: zhruba 27 minut na rovnoběžku. Letěl jsem po desátém poledníku a jen sledoval, jak souřadnice stoupají. Přeletět těch skoro 12 rovnoběžek tedy trvá asi 12 × 27 minut, celkem tedy 324 minut neboli asi 5,5 hodiny.
A pak jste doletěl na pól.
Nejdřív mi vypadla aplikace SkyDemon – skončila mu mapa, konec, dál nic neukazuje. Hlavní GPS kupodivu běžela, Rusové asi zrovna nerušili, krásně běžel Air Navigation Pro. Pak mi někdo zavolal, chvíli jsme mluvili, a já se najednou podívám na obrazovku – a Špicberky jsou nahoře. Co se to děje? No ano: já jsem severní pól přeletěl. Jak říkají klasici o dobytí severního pólu – „nejdřív letíš na sever a pak letíš na jih“. Přesně tak to je. Úžasné, jak jednoduše to zformulovali.
Jiří Pruša
zdroj: publikace Na limit |
Co přesně dělá avionika nad samotným pólem?
Totálně se zblázní. Hlavní problém je v tom, že jak se všechny poledníky sbíhají do jednoho bodu, tak navigační systém neví, co s tím. Čísla na displejích byla rozházená, mapa převrácená. Jediné, co fungovalo, byl Air Navigation Pro s celou mapou. Na něm jsem viděl, že jsem pól přeletěl, protože je tam jasně vyznačený. Tak jsem se otočil a dvakrát nebo třikrát jsem ho obkroužil.
A pak přišel návrat. Jak se od pólu odlétá, když všechno ukazuje nesmysly?
To byla ta chvíle, kdy jsem myslel na to, že to může být problém. Všechny systémy ukazovaly trochu něco jiného, pode mnou jen množství ker a ohromný prostor. A to rozhodnutí kterým směrem je „domů“ je naprosto zásadní, protože pokud bych se vydal špatným směrem, tak už nemusím být schopný kvůli nedostatku paliva mít možnost to napravit. Na Aljašku to je 2 500 kilometrů, nějak podobně na Sibiř a všude Severní ledový oceán s jediným letištěm na Špicberských ostrovech asi 1 300 kilometrů vzdálených.
Nakonec jsem se tedy rozhodl se řídit podle Slunce. Naštěstí bylo vidět. Byla mírná mlha, tak jsem trochu vystoupal, abych na něj dobře viděl. Dvě tři minuty jsem si říkal: ty jo, tohle bude průšvih. Ale já o tomhle momentu naštěstí přemýšlel už předem, takže jsem věděl: jsou dvě hodiny odpoledne, slunce je támhle, měl bych letět zhruba takhle. Úplně přesně jsem sice neletěl, ale všeobecný směr jsem zvolil správně. Kolega z Prahy, který sledoval trasu z trackeru, mi volal: „Hele, ty letíš někam na Petrohrad.“ Tak mě trochu korigoval. A asi za půl hodiny se navigační systémy daly dohromady a ukazovaly všechny stejně, já jsem srovnal kurz a letěl zpět na Špicberky zase nad desátým poledníkem.
Takže jste odhadoval úhel od slunce?
Přesně tak. Jenže ono to nevidíte úplně přesně – bylo po poledni evropského času, Slunce hodně vysoko, nemáte dobrý úhel. Důležité ale bylo, že jsem neletěl na úplně jinou stranu. Protože kdybych letěl špatně, stačilo letět špatně půl hodiny...
...a dojde benzin.
A dojde. A už mi to nevyjde na zpáteční cestu. Na konci mi zbylo palivo na 50 minut až hodinu. Kdybych letěl půl hodiny špatným směrem a přišel na to, až když se navigace nahodí – to už mohl být zásadní problém.
Je nějaký předpisový požadavek na rezervu paliva při přistání?
Předpisová rezerva je půl hodiny – tu jsem tedy nakonec splnil. (smích) Ale upřímně, u takovéhle akce je půlhodina málo. Já měl rezervu spočítanou na hodinu a půl až dvě hodiny. Skončil jsem s padesáti minutami. Záleží na protivětru – klidně se stane, že ráno máte protivítr a říkáte si, odpoledne to bude zpět po větru, a vítr se mezitím obrátí a máte protivítr znovu. A na takové dálce vás každý protivítr stojí hodně času a paliva.
Na cestě k severnímu pólu
Člověk si severní pól představí jako jednu velkou bílou pláň. Jak to tam vypadá doopravdy?
To mě překvapilo – nikde tam nebyla žádná souvislá plocha. Ani na samotném pólu. Kry začaly zhruba 200–300 kilometrů nad Svalbardem (Špicberky), pak houstly, ale v celistvou plochu to nepřešlo nikde. Jsou tu klimatické změny, ať už je způsobuje cokoli – a já si proto myslím, že dnes už není možné dojít na severní pól pěšky. Jedině snad v zimě, tedy v noci, kdy je minus čtyřicet a hlavně nic nevidíte. Nevím, jestli se to vůbec dá.
To ale znamená, že nouzové přistání by nejspíš nebylo na led, ale do vody.
Ano, a proto je povinnou výbavou nad vodou člun, ten jsem měl. Ale budu úplně upřímný: nemyslím si, že v tom studeném moři můžete dlouho přežít. Bez obleku je po vás za dvě tři minuty, s oblekem za pár hodin – a pak jde o to, jestli vás někdo stihne vylovit. Jakmile se pode mnou objevily kry, byl jsem spokojený, protože to už si dovedu představit: bude zima, musím postavit stan, fajn – ale mám pevný bod a nemusím být ve vodě.
A samotné přistání na kru? Já jsem ho viděl v podstatě s vystřelovacím záchranným padákem. Kry jsou malé a nevím přesně, jak jejich povrch vypadá – kdybych do toho sedal devadesátkou, o něco se rozmlátím i s letadlem. Zatímco když se s padákem strefím na kru nebo blízko, přijdu o letadlo, ale sám pravděpodobně nebudu v katastrofickém stavu. Byl jsem připravený padák odpálit a dlouho nepřemýšlet.
Existuje vůbec něco, na co se připravit nedá?
Na některé věci samozřejmě ne – zásadní změna počasí, zásadní technický problém. Na počasí jsem měl meteoroložku, kvůli technice jsem byl před letem ještě jednou ve fabrice a všechno jsme dávali dohromady. Ale nikdy to není na sto procent, vždycky tam zbývá nějaké procento.
Létáte na tyto akce zásadně sám. Proč?
Pár lidí mi říkalo: já bych s tebou letěl, třeba na Island. Ale já vím jednu věc – psychika někdy člověka přemůže. Na tyhle akce bych neletěl s nikým, a ne z nepřátelství. Bál bych se, že to nemusí zvládnout. Člověk si prostě nesmí představovat, co by kdyby. Prostě letím a věřím, že je všechno v pořádku.
Dám příklad: při pozdějším letu ze Špicberk do Grónska mi začal škytat motor. Tlak paliva spadl na nulu. Asi tři minuty – což je v takové situaci dlouhá doba – přepínám nádrže, zapínám a vypínám čerpadlo a doufám, že se to profoukne. Nejspíš tam bylo nějaké smítko. Profouklo se to a bylo to v pořádku. Ale kdyby vedle mě někdo seděl, tohle by bylo rozhodně špatně. Jednak se bojím, že by to psychicky nemusel zvládnout, jednak nechci mít zodpovědnost za nikoho dalšího. U severního pólu to stejně kvůli palivu nepřipadalo v úvahu protože na místě spolucestujícího seděl vak s palivem, ale ani jinam přes velkou vodu bych nikoho nikdy nevzal.
A co vy sám? Dvanáct hodin nad ledovým oceánem – co to dělá s hlavou?
To jsem právě nevěděl. Letět z Honningsvågu na Brač je něco jiného – 90 procent času máte pod sebou zemi a země se nijak dramaticky nebojím: v případě problému se buď podaří někde přistát, nebo vystřelit padák. Ale letět nad takovou nehostinností, kde víte, že za sedm dní by se k vám stejně asi nikdo nedostal – nevěděl jsem, co to se mnou udělá.
A naštěstí jsem to ani nemusel testovat, protože mi ohromně pomohlo spojení přes Starlink. Když jsem si vzpomněl, někomu jsem zavolal. Zavolám Milošovi, zavolám meteoroložce, ta mi něco řekne... Já jsem se vlastně mentálně vůbec nedostal do stavu „jsem tady nad tím úplně sám“. Kdybych tam dvanáct hodin seděl a jenom přemýšlel, že se nemůžu vyčůrat ani podrbat, a říkal si „tam dole je to pěkně studené“ – určitě by to působilo hůř. Jestli by mě to rozhodilo, nevím, řekl bych, že ne. Ale takhle to bylo zvládnutelné mnohem příjemněji.
Předletová kontrola letadla před cestou na severní pól
Jak vaše rozhodnutí letět na pól přijalo vaše nejbližší okolí?
Oni už vědí, že nemá cenu mi moje plány rozmlouvat. Já zároveň nikdy moc nespěchám s tím je prozradit. Sestra mi, když jsem dostal do povolení, řekla: „Já jsem si hrozně přála, aby ti to povolení nedali. Ale věděla jsem, že nemá cenu ti něco říkat.“ Asi už mám takový image. Což je pravda – neznamená to, že bych šel bezhlavě do každého nesmyslu. Každého vždy vyslechnu, ale jak s jeho názory naložím, se musím rozhodnout sám.
Co vás žene dělat takto extrémní věci?
Já nevím. Opravdu nevím. Najednou to cítím – a jdu. A třeba se i trochu možná obávám a říkám si: „Ty jo, podaří se tohle?“ Ale nemůžu to jen kvůli takovým hlasům zastavit. Zastavit to ale v krajní situaci umím – snažil jsem se před pár lety doletět na Azorské ostrovy, čtyři dny jsem čekal v Portugalsku na počasí. Byl drsný vítr, vysoké vlny a moji kamarádi tam do mě hučeli, abych nikam neletěl. Čtvrtý den jsem svůj plán, hodně silně frustrovaný, zrušil. Obával jsem se, jestli jsem se za to špatné počasí jen neschovávám. Svoji frustraci jsem tehdy nakonec vyřešil tak, že jsem odletěl do Maroka a odsud přes Saharu do Mauritánie.
Nemám na to návod. Prostě nějak potřebuju cítit tu volnost a prostor.
Je pól nějaká meta, za kterou je ještě něco dalšího?
Myslím si, že severní pól je špička. Víc toho myslím, moc nejde. Můžete mluvit o jižním pólu, ale to už by byla jen kopie – a problém jižního pólu je, že bych potřeboval dva až tři měsíce, než se tam dostanu a vrátím. Navíc v Antarktidě dnes už jsou normální letiště, takže by šlo hlavně o počasí a palivo; je to tam k pólu kousek dál, ale asi by se to dalo zvládnout. Pak už jedině let kolem světa. Ale můj názor je, že severní pól je vrchol. Nevím, co komplikovanějšího bych ještě přidal. Možná létání v Andách.
Kdy nastal ten emoční vrchol? Nad pólem, nebo až po přistání?
Až když vylezete z letadla. Nad pólem si řeknete: fajn, dobrý – ale jaké bude počasí na zpáteční cestě, a že teď už jinou možnost nemám, než prostě pořád letět. Já pořád myslím dopředu. Tím, že pól přeletíte, to není dokončené. Dokončené to je, až přistanete a možná až přistanete v Příbrami. Nad pólem jsem si odškrtával povinnosti: obkroužit, nafilmovat, najít směr. Pak nejistota – já si myslím, že mám letět sem, navigace říká, že mám letět jinam, kdo má pravdu?
A víte, kdy mi to celé přece jen trochu došlo? Když jsem se vrátil do svého pokoje v hostelu na Špicberkách. Ráno jsem tam ve spěchu nechal nakousnutý chleba. Když jsem se vrátil, měl jsem hlad, namazal jsem si na ten nakousnutý krajíc marmeládu, kousl jsem – a říkám si: ty jo, mezi tím ranním a tímhle kousnutím jsem byl na severním pólu.
