Pokud půjde vše podle plánu, šlápne v květnu Tadeáš Šíma do pedálů. Jeho pokus přejet Afriku od jihu na sever po východním pobřeží začne v Kapském Městě.
Lidovky.cz: Už jste začal trénovat?
Ne.
Lidovky.cz: A existuje tréninkový plán, podle kterého se připravíte na přejezd Afriky?
Vůbec. Já jsem nikdy neměl tréninkový plán. Opět budu spoléhat na to, že člověk sedne na kolo a vzpomene si na to, že jízda na kole se nezapomíná. A pak už se to bude jen zlepšovat.
Lidovky.cz: Kolik vás celkem čeká kilometrů?
Čtrnáct tisíc kilometrů připadá na africkou část. Řeším, jak se z egyptské Alexandrie, kde je cíl africké etapy, dostat lodí do Evropy. Zdá se, že to téměř nejde. Takže nejpravděpodobnější scénář je přeletět Středozemní moře do Řecka a pak dál šlapat až do Česka. Pak už to bude kousek, maximálně tři tisíce kilometrů.
‚Letos si už pepřák vezmu.‘ Pětadvacetiletý Čech vyráží podruhé na kole po Africe |
Lidovky.cz: Opravdu pojedete jen na kole?
Tentokrát to nebude čistá cyklovýprava. Plánuji se svézt část cesty po Nilu. Doufám, že kolo občas hodím na korbu náklaďáku. Už to nebude taková ta cyklistická odyssea, ale chci využívat i jiné druhy dopravy. A to ještě nevím, co takový Súdán. Zda mě tam vůbec na kole pustí dle politické situace v zemi. Zase se budu muset spoléhat na určitou improvizaci.
Lidovky.cz: Kolik váží vaše kolo, když jsou na něm všechny věci?
Při cestě Střední Amerikou jsem jel docela nalehko. Vezl jsem i padák a myslím, že vybavení nevážilo víc než třicet kilogramů. K tomu kolo, které má zhruba 14 kilogramů. V nákladu není započítaná voda. Letos budu mít nové kolo: pravděpodobně pojedu na gravelu Giant Revolt 1.
Tadeáš Šíma
|
Lidovky.cz: Je to velká změna? Vy jste jezdil na horském kole…
Myslím, že gravel mi může cestu zkrátit o měsíc. Jede rychle, a to i s brašnami. Testoval jsem karbonový model a ten byl neobyčejně lehký, vážil jen lehce přes osm kilogramů. Do Afriky bych měl mít gravel s hliníkovým rámem.
Lidovky.cz: Když pominu váš první pokus o cestu přes Afriku jižním směrem, kdy vám hned v Maroku ukradli kolo, zažil jste na tomto kontinentu ještě další situace, které jste vnímal jako rizikové?
Ano. V Namibii se mě pokusili přepadnout a okrást o kolo. Předjeli mě autem hned za angolskou hranicí a počíhali si na mě. Létaly kameny, to bylo hodně nepříjemné. Přitom šlo o turistickou oblast, kam jezdí spousta lidí. Obecně se dá říct, že rizikové situace jsou spojené s lidmi, nikoliv s přírodou, s divočinou. To samé v Ghaně, kde do mě narazil minibus. Jeho řidič při jízdě hrál na mobilu Angry Birds. V Senegalu mě poslal k zemi předjíždějící kamion. Musím zaklepat a poděkovat andělům strážným, které kolem sebe mám.
Lidovky.cz: Procestoval jste Afriku, Střední Ameriku, Arábii. Vše na kole. Cítíte se lépe v divočině, kdy jste sám, nebo někde, kde jsou alespoň stopy civilizace?
Něco mezi. Hledám cesty do pustiny, ale když už tam jsem, tak mám rád alespoň stopy lidské přítomnosti. Možnost ústupové cesty zpět. Moc lidí znamená moc problémů. Nula lidí je také problém. Ale když si mohu vybrat, tak dávám přednost liduprázdné pustině.
Na kole přes Afriku. Jak jsem se stal dělníkem v továrně na sůl |
Lidovky.cz: Jste jeden z prvních Evropanů, který projížděl Saudskou Arábii na kole po povolení individuální turistiky v této zemi. Jak lidé reagují na osamělého cyklistu s brašnami? Pro Saudy jste musel být něco jako zjevení?
V Saudské Arábii jsem byl za exota. Zastavovalo u mě jedno auto za druhým a ptali se, co tam dělám. Tady fungovala vyhlášená arabská pohostinnost, všichni mi chtěli ukázat svou zemi.
Lidovky.cz: Ale pro cyklistu jsou v Saudské Arábii přímo brutální vzdálenosti mezi lidskými sídly…
Když jsem přejel hranice, tak první cedule byla: „Mekka: 1400 kilometrů“. Do Jordánska, kam jsem mířil, to bylo dva tisíce kilometrů. První část Saudské Arábie, jihovýchod, to je úplná poušť. To je přesně ta pustina. Pořád jsem se otáčel, protože jsem slyšel zvuky pouště. To není ticho. Slyšíte vlaky, které neexistují…
Lidovky.cz: Auta jezdí na benzín či na naftu, jejich šoféři na kafe, cyklisté na vodu. Kde se v pustině shání voda?
Poušť, přesněji její obyvatelé, vás nenechají ve štychu. Vodu, a datle, vám dá každý šofér, který u vás zastaví. Já se snažím kupovat balenou vodu. Je to nejméně rizikové z hlediska zdravotních problémů. Jednou jsem přišel v Saudské Arábii do supermarketu. Byl jsem tam jediný zarostlý běloch, podivín. Pohyboval jsem se mezi regály jako Alenka v říši divů. Přišel za mnou vedoucí a říkal: „To máte na nás gratis. V životě jsme tady neměli člověka jako vy.“ Skončilo to společnou fotkou a asi tam dodnes visím na nástěnce.
Lidovky.cz: Vaše zatím poslední cyklovýprava vedla do Střední Ameriky. Projel jste na kole různorodou směs zemí. Kde se vám nejvíce líbilo?
V Kostarice. Když si teď pročítám deníky, tak si vybavuji, jak je to pestrobarevná země. V porovnání s Afrikou, kde jsou zvířata zbarvená tak, aby nevyčnívala, aby nebyla kořistí, v Kostarice je to ohňostroj barev: od papoušků až po hmyz.
