Dokonce minutu po minutě si Kateřina Neumannová stále ještě pamatuje. Prý naprosto přesně. A přitom už od té doby uplynuly dlouhé čtyři roky.
Na tenhle den už zkrátka nikdy nezapomene. Na pátek 24. února 2006. Tehdy si snad až v melodramatickém příběhu dojela na trati 30 kilometrů volně pro kýženou zlatou olympijskou medaili.
„Zdá se mi, jako bych ten závod snad jela včera. Vybavuji si všechno, i naprosté detaily zůstávají pořád živé,“ povídá. „Za rozbřesku před závodem ke mně přijel Pavel Kolář, protože na mě dotírala viróza. Navíc mi tuhla šíje. Pořád si pamatuju ty zvláštní pocity, že si někam potřebuju nutně položit hlavu. Připadala mi strašně těžká.“
Kolář tehdy začal Neumannové mačkat různé body na hlavě, do jiných bodů zase píchal jehličky.
Když jsem po chvíli slezla z lehátka, najednou mi vůbec nic nebylo. Co Pavel dokázal, nedokážu pochopit dodnes.“ I kliky zůstaly v paměti Neumannová si prý vybavuje přesně i rozcvičení před třicítkou. „Na lyžích jsem dojela k můstku přes řeku, protahovala jsem se tam, zkusila si i pár kliků, jen tak pro pocit. Závod mi v paměti zůstal taky, samozřejmě i ten jeho konec. Ještě dvě stě metrů před cílem jsem o vítězství vůbec nepřemýšlela, ale pak jsem najednou začala přemlouvat hlavu, aby vyslala tělu nějaký spásný povel. Najednou se ve mně něco sepnulo a já nakonec Čepalovovou i Kowalczykovou předjela.“
Shon kolem zlaté lyžařky trval až do večera, kdy se v Turíně začalo bujaře slavit. „Pořád jsem se s někým fotila a všem na něco odpovídala. Já si ale přála už klid a hlavně být se svými blízkými. Což se mi brzy vyplnilo. Vybavuji si naprosto jasně okamžik, kdy do místnosti vstoupil jeden z mých kamarádů a prohlásil, že mám vedle důležitý telefon. Chytil mě za rukáv a odvedl. Za dveřmi na mě na stole čekalo šampaňské a taky biftek. A na židlích mí blízcí. Jenže byli už trochu znavení, takže se nakonec ani moc neslavilo. A druhý den už vůbec ne, protože nemoc propukla naplno.“
