„Vidíme Karla... Je ale velmi vysoko... Na hřebeni,“ říkal přerývaně do vysílačky Milan Kriššák z posledního výškového tábora. Možná měl ale halucinace a jen se mu zdálo, že kamaráda spatřil.
Kdo ví. „Mišovi Orolínovi vedle mě je strašně zle, nemůžeme vůbec stát na nohách. Jsme na dně.“ Přesto čekali, jestli Karel Schubert dokáže z vrcholu Makalu sestoupit až k nim. K záchraně, zpět k životu. Nepovedlo se mu to. Pátá nejvyšší hora světa se rozhodla, že ho nevydá.
PRAHA Makalu se krátce před tragédií stala teprve druhou osmitisícovkou, na níž zavlála československá vlajka. V roce 1973 početné československé expedici odolala, o tři roky později už se ale na svět z výšky 8463 dívali Milan Kriššák, Karel Schubert a Španěl Jorge Camprubi, s nímž se domluvili na spolupráci. K vrcholu mířil i Michal Orolín, ve výšce 8300 mu ale došel kyslík. Otočil se zpět a v horečkách a s krutou bolestí v noze se doploužil zpět do šestého výškového tábora, aby Kriššákovi a Schubertovi alespoň připravil čaj, až se vrátí z vrcholu.
Dočkal se ale jen Kriššáka. Karel Schubert, první Čech, který kdy stanul na vrcholu osmitisícovky, se nevrátil. Makalu zatáhla oponu.
Zpráva o zdolání vrcholu se krutě prolnula s informací, že Schubert je nezvěstný. V jakési drsné jednotě, v níž se mísila radost s bolestí. Vše jako by rázem dostalo zcela jiný smysl a rozměr.
Kriššák s Orolínem mohli učinit jediné – čekat. Ve zbídačeném stavu kousek pod hranicí osmi tisíc metrů.
Pokusit se hledat Schuberta bylo naprosto vyloučené. Vnímali enormní vyčerpaní, které se s přibývajícím časem stále prohlubovalo. Chlapci, musíte sestoupit...
Vedoucí výpravy Ivan Gálfy dole horečně přemítal, dokdy si může dovolit dva zdevastované horolezce držet v zóně smrti. Věděl moc dobře, že i jim z těla mizí poslední zbytky sil a že by mohl přijít také o ně.
Po pár hodinách ve vysílačce zazněl jeho hlas: „Chlapci, musíte sestoupit.“ „Ivane...“ „Sbalte si věci a pojďte dolů, nenechám vás tam umřít!“
„Vydali jsme opravdu všechny svoje síly,“ vyprávěl později Kriššák. „Snad jen vůle žít a vrátit se zpět k lidem v nás vyburcovala poslední špetku energie, kterou jsme potřebovali na sestup.“
O tři roky dříve zastavila Československou expedici na Makalu tragická smrt Jana Kounického. Ve výšce 7900 metrů se mu porouchal kyslíkový přístroj, a když ho chtěl opravit, zřítil se. Ostatní pro něj slezli a dopravili ho do pátého tábora. Jenže Kounický měl polámaná žebra a vážně poraněnou páteř. Čtyři parťáci se sice pokoušeli kamaráda snést, ale bez nejmenší šance.
Jeho transport dolů byl v extrémním terénu a zmíněné výšce nemyslitelný. S Kounickým zůstali dlouhých osm dní až do chvíle, kdy pod himálajskou oblohou zemřel. Pochovali ho v místech věčného ledu a sněhu a zcela vyčerpaní sestoupili do základního tábora.
„Že v roce 1976 dva naši chlapci vystoupili mimořádně obtížným jižním pilířem na Makalu, byl obrovský výkon, ale já ho dodnes beru jen jako poloviční úspěch,“ vzpomínal Ivan Gálfy v těchto dnech z Nového Smokovce ve Vysokých Tatrách.
Pravda na úpatí přestává být pravdou na vrcholech V obou případech se po návratu expedice do vlasti vyrojily i úvahy, jestli přece jen nebylo možné oba horolezce zachránit.
Už Romain Rolland kdysi prohlásil: Pravda na úpatí hor přestává být pravdou na vrcholech...
Doktor Jaromír Wolf, zástupce vedoucího na obou expedicích, ve své knize Šivova velká noc přemítal o myšlenkových pochodech ve vysokých nadmořských výškách.
„Mozkové dráhy ještě fungují, jsou schopny přenášet pokyny k orgánům, svalům, ale v centru již víří nicota. O molekuly kyslíku se derou molekuly prvků, které ztrácejí schopnost organizovat své nukleární síly ve vědomí a podvědomí, natož ve vůli.“
Situaci ještě zpravidla zhoršuje chlad a zničující mráz, často provázený vichrem. Krev se tam nahoře takřka ve stratosféře mění v led a lidská duše má problém sama se sebou, aby se v pudu sebezáchovy pokusila přežít.
Nejlepší český vysokohorský lezec současnosti Radek Jaroš zná zmíněný příběh a naprosto chápe dramatický tok událostí kousek pod vrcholem Makalu.
„Především bych určitě nikoho neodsuzoval. Ani já nedokážu říct, jak bych se zachoval. V těch výškách je všechno strašně náročné. Člověk tam vyhodnocuje situaci v daném okamžiku, jako ostatně celý svůj život,“ přemítal. „Nechtěl bych se ale v podobné situaci ocitnout, protože člověk tam řeší život druhého, ale zároveň i svůj a svoje svědomí. Musí to být hrozné pro všechny.“
Na skutečnosti, že se Schubert vracel z vrcholu sám, ale nevidí nic zvláštního.
„V těch výškách chodí každý sám za sebe, není nezvyklé, že se někdo vrátí o hodinu nebo o tři později než ostatní.“
A dodává, že možnosti pomoci jsou vzhledem v extrémní výšce a krutému počasí velmi problematické a omezené.
„Lidi už tam nemají prakticky žádnou sílu a je nemožné se pokusit znovu vrátit k vrcholu, natožpak někoho snést dolů. Prostě to nejde a je mi jasné, co se všem klukům tehdy po Makalu, když ztratili Karla Schuberta, v hlavě honilo. My jednou na Nanga Parbat snášeli zraněnou holku z pěti tisíc do 4200 metrů. Byla to slušná facha a trvala nám den a noc. A to se dělo v relativně malé výšce a tahle holka vážila jen něco kolem 60 kilo.“
Schuberta všichni považovali tak trochu za romantika. Chodil zvolna, rozvážně, fotografoval a rád vařil ostatním.
Z tábora poslední vycházel i do něj přicházel. Kolikrát jen jeho opožděné návraty vzbuzovaly neklid. „Já si jen fotografoval,“ vysvětloval lakonicky.
On, starý mládenec, uklízel v jídelně, asistoval lékařům, při svíčce po večerech v základním táboře upravoval nosítka pro kyslíkové bomby.
Pracant, kterého měli všichni rádi.
Když čeští a slovenští horolezci opustili všechny výškové tábory a začali balit na cestu domů, Leopold Páleníček se znovu vydal do svahu jedné z nejobtížnějších osmitisícovek. Dostal se až k pátému výškovému táboru a dlouho hleděl vzhůru. Kdyby snad přece jen někde zahlédl v dáli závan pohybu či stopu, která by mohla vést k životu.
Tragické příběhy Kounického i Schuberta měly cosi snad až symbolicky společného. Kounický zemřel 26. května, Schubert 25. května, přičemž oběma bylo 34 let.
Tři roky po zdolání Makalu se o slovo přihlásil další krutý osud. Milan Kriššák,vitální horský vůdce z Vysokých Tater, letěl s dalšími členy Horské služby helikoptérou poskytnout pomoc turistce z NDR, která se ve Vysokých Tatrách zranila při sestupu z Bystrého sedla. Záchrannou akci zalarmoval její muž, který vážnost situace popsal krajně dramaticky.
Helikoptéra se ale zřítila a Kriššák do týdne v nemocnici zemřel.
Jak se později ukázalo, zmíněná turistka měla jen lehce podvrtnutý kotník...
Karel Schubert tedy celý život v horách poslední odcházel i přicházel a všichni vždy považovali za samozřejmé, že dojde.
Z Makalu však nedorazil..
Šerpa Ang Tempa seděl poslední večer v základním táboře u ohně a říkal: „What shall we do? Co můžeme dělat? Všichni jsme stejného rodu jako stromy, květy a kameny -a v ty se jednou zase proměníme.“
***
dnes Karel Schubert za týden Ladislav Přáda fotbalový talent utopený v alkoholu
