Na první pohled je to film typicky ženský. Adaptaci části vzpomínkové knihy britské novinářky Lynn Barberové natočila dánská režisérka Lone Scherfigová, hrdinkou je šestnáctiletá dívka, která se mimo jiné musí vypořádávat s omezeními doby, jež měla jasnou představu o úloze ženy (i na Oxford má smysl jít hlavně kvůli tomu, že tam je možné potkat výhodnou partii).
Autorem scénáře je ale populární britský spisovatel Nick Hornby, specialista na popisy životních štrapácí moderních mužů. A ten mužský pohled je ve filmu také silně přítomný. Škola života jako by se na svět dívala očima hrdinky filmu, sama Jenny (Carey Mulliganová) je ale vykreslená způsobem, na němž je něco „pánského“ – sen chlapíka trochu v letech o přemoudřelé šestnáctce.
Škola života je také film o 60. letech, jakkoliv se odehrává předtím, než ta doba – alespoň v kulturním a společenském smyslu – propukla naplno. Naznačuje ale, že změna, již „sixties“ přinesly, musela přijít, protože rigidita éry předcházející už nebyla udržitelná.
Jenny je talentovaná studentka z upjaté středostavovské rodiny, hraje na cello, ráda si s kamarádkami povídá o francouzských existencialistech a připravuje se na studium na nějaké přední univerzitě. Náhodou se seznámí s Davidem (Peter Sarsgaard). Je mu přes třicet a je všechno, co Jennyini rodiče nejsou – je vtipný, kultivovaný, má rozhled a spoustu peněz, které si vydělává způsobem, na nějž je lepší se neptat. Otevře před hrdinkou svět, jehož kouzlu Jenny propadne, ráda se nechá přesvědčit, že patří mezi všechny ty krásně oblečené lidi pohybující na krásných místech.
Jeho kouzlu propadnou i hrdinčini rodiče – nakonec by David mohl zafungovat jako společenský „výtah“ pro celou rodinu. Po okouzlení logicky následuje rozčarování, před školou života dostává přednost prostá škola. Nutno podotknout, že ten závěrečný zvrat je ve filmu předveden krajně nepřesvědčivě.
Snímek je vyzdvihován především kvůli výkonu Carey Mulliganové v hlavní roli – na plátně působí skutečně svěže, za „novou Audrey Hepburnovou“ bych ji ale zatím neoznačoval. Peter Sarsgaard je adekvátně hladký i sladký, některé vedlejší postavy (Jennyin otec či ředitelka školy) ve srovnání s protagonisty ale působí jako příliš hrubozrnné karikatury.
Škola života je, jak se říká, „dobovka“. Jenny je ale postava svým způsobem velmi současná. Tvůrci filmu ji prezentují jako dítě své éry, bytost nadechující se k tomu, aby odvrhla dobová omezení. Svým ztotožněním úrovně spotřeby s úrovní vůbec a okouzlením vlastní sofistikovaností jako by ale patřila do dneška, kdy je podobný pohled na svět vlastní mnoha lidem, jejichž věk ovšem - na rozdíl od Jenny – není jejich alibi.
Škola života
(UK/USA, 2009)
režie: Lone Scherfigová
