Kdyby chtěl člověk obejít hroby všech těch lidí, kterých si vážil a některé i měl štěstí trochu poznat, nestačil by mu měsíc. Po paměti si v ten dušičkový čas sepisuju spisovatele, básníky, kritiky, kteří odešli v uplynulých dvaceti letech. Už je to zase celý zástup.
Začít musím deset dní před 17. listopadem Janem Skácelem. Pak další Brňan Ivan Blatný, který v srpnu 1990 skonal v anglickém blázinci, snad z trémy z návratu. Potom v prosinci esejista Josef Jedlička v Aušpurku, v dubnu 1991 Jiří Mucha, v únoru 1993 umírá kritik a Havlův první režisér Jan Grossman, pak přijde asi první i osobní zásah: jak blesk z nebe smrt kritika Jana Lopatky v červnu 1993, jež se pak zopakuje v lednu 2006 dobrovolným pádem esejisty a kritika Jiřího Cieslara, jenž mi už nepřestane chybět. V srpnu 1994 jsem psal nekrolog za Ladislavem Fuksem, z prosince roku 1994 vzpomínám na rozloučení se Sergejem Machoninem na Olšanech. V mrazivém únoru 1997 volí pád do výšky Bohumil Hrabal a s ním se v české kultuře uzavírá jedna epocha. Měsíc na to umírá spisovatel a politický vězeň Karel Pecka, jeden z nejcharakternějších lidí, co jsem poznal. V srpnu 1998 dotluče srdce kritikovi a překladateli Josefu Vohryzkovi, vzdělanci, zásadovému a přitom laskavému člověku. Duben 1999 potvrdí, že je nejkrutější měsíc: k touženému absolutnu se dotluče básník Ivan Diviš a o týden později zemře v necelých pětapadesáti výborný prozaik a vědec Vladimír Macura. A pak dál: v červenci 1999 básník a výtvarník z Třebíče Ladislav Novák, kafkologická legenda Eduard Goldstücker v říjnu 2000, v něčem mu blízký Lumír Čivrný. V létě 2001 všechny přátele, a že jich měl, zarmoutí Andrej Nikolaj Stankovič. V prosinci 2001 na Štědrý den pozná Boží náruč, o čemž nepochyboval, katolický básník a překladatel Ivan Slavík. V srpnu se ve strašnickém krematoriu loučíme s Jiřím Kolářem, pak se tam sejdeme u rakve jeho velkého přítele Josefa Hiršala. Poslední den prázdnin roku 2003 odejde vzpřímeně Pavel Tigrid. V červenci 2005 vykouří poslední cigaretu básník Petr Kabeš, v dubnu 2007 se od cigarety vznítí deka Egona Bondyho, který se materialisticky rozplyne do věčnosti. Už rok a půl tu není Zdeněk Urbánek a letos v březnu zemřel i Jan Vladislav, dva ušlechtilí muži old school.
Jistě jsem na někoho trestuhodně zapomněl. Na jeho hrob položím dneska večer na Malvazinkách květinu. Slibuju.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
