Jsou články, na jejichž přípravu má člověk čas. Jako při časosběrném dokumentu. Když doktorka Gita Pekárková a terapeutka Klára Formanová začátkem června svolily, že budu sedávat na malé skupině pro abstinující alkoholiky, feťáky, gamblery, netomany, workoholiky a shopaholiky, říkala jsem si, že se na tuhle doléčovací skupinu alko-toxo poradny podívám tak dvakrát. Než budu muset dodržet uzávěrku a odevzdat text reportáže. Jezdila jsem pak za skupinou, fascinovaná její silou a pevností, skoro každý týden, tři měsíce – a teď mi bude chybět.
Tři měsíce s jediným tématem jsem zatím strávila jen v Africe, v trojúhelníku mosambicko-svazijsko-jihoafrických hranic. Tam žije víc dětí než dospělých, protože rodiče v produktivním věku hromadně umírají na syndrom selhání imunity, AIDS. Od té doby, co jsem bydlela vedle vesnic, kde jsou hlavou rodiny sirotci, často devítiletí, vím, že je dobré dopřát si občas na práci čas. Aby člověk nezjednodušoval. Snažila jsem se, aby ani z reportáže o závislosti (najdete ji na straně 12), která se zvyšuje hlavně u českých žen (vždyť kolik lidí začne brát antidepresiva a tak trochu si zapomene zjistit, že jsou návyková), nečišel jen pesimismus. Je fajn občas nespěchat. Stejně jako když v jednu odpoledne vylezete na Matterhorn, a v redakci nic neřeknete. Pak šéf neesemeskuje, abyste o tom v jednu patnáct napsali krátkou zprávu, v půl druhé analýzu a do tří dobrodružnou reportáž. Když o svém tajném výletu napíšete povídku až v teple a klidu, poté, co slezete z hory, za týden nebo měsíc, tomu říkám pořádná práce.
Jak to ale pozoruju, tyhle partyzánštiny jsou čím dál vzácnější. Povaha práce v médiích nutí psát věci od stolu, se strýčkem Googlem v zádech.
Ale jedině skutečné novinářské zážitky se, arogantně řečeno, podobají skutečnému životu.
O autorovi| Veronika Bednářová reportérka Pátku
