Dnes o teoretickém způsobu, jak zkrotit Václava Klause
V úterý londýnské Timesy napsaly, že prezident Klaus neratifikuje podle svých slov Lisabonskou smlouvu nikdy. Bylo hezké chladné říjnové ráno, a aby ho autor tohoto sloupku nepromarnil, zeptal se všech 81 senátorů na možnost ústavní žaloby proti prezidentovi za velezradu.
Ne kvůli Lisabonu. Může se nám to nelíbit, ale na svůj „nepodpis“ má prezident právo plynoucí z ústavy. Pro ústavní žalobu je tu už dlouho jiný důvod – ignorování soudů.
Jde o rozsudky Městského soudu v Praze (5 Ca 127/2006-122) z 15. června 2007 a Nejvyššího správního soudu (4Ans 9/2007) z 21. května 2008. Týkají se zakletého věčného soudního čekatele Petra Langera. Neříkají, aby ho Klaus jmenoval, ale aby se choval jako první úředník země, nikoli jako absolutní monarcha. Tedy aby rozhodl – třeba Langera odmítl – a odůvodnil to.
Prezident má jak známo absolutní imunitu. Jedině Senát smí na něj podat žalobu k Ústavnímu soudu pro velezradu. Je zábavné, že čin je definován jen vágně v zákonu o Ústavním soudu, mimo jiné jako jednání „proti demokratickému řádu“ republiky. Což nemusí být jen zvací dopis vojskům Varšavského paktu nebo vydání Prahy Švédům. Jak uvádí komentář k zákonu (autoři Wagnerová / Dostál / Langášek / Pospíšil, ASPI Praha 2007, str. 498), ústavní žaloba je zvláštním typem kárného řízení. Z Lisabonu by Klaus vyklouzl – ale z ignorování pravomocných rozsudků při výkonu funkce...? A u tohoto Ústavního soudu, kde už prohrál 5:0?
Tak – a teď co na to senátoři. Otázky byly tři: Porušuje tím prezident své povinnosti? Je to důvod pro ústavní žalobu? Budete ji iniciovat? Z 81 oslovených odpovědělo 25. Jediní tři právníci v Senátu měli každý jiný názor.
Petr Pithart z KDU-ČSL říká třikrát ANO („pokud iniciovat znamená zjišťovat, co si o tom všem myslí kolegyně a kolegové“). Ale má pochyby: rozuměla by tomu veřejnost, která si pod velezradou představí zradu vlasti? Nevypadala by žaloba účelově a opožděně? „Nechci být ale ani spoluviníkem,“ říká, „vaše i mé otázky mě velmi trápí.“
Jiřina Rippelová z ČSSD míní, že prezident má rozsudky respektovat, ale rozměrů velezrady to nedosahuje. „Odmítnutí Lisabonské smlouvy by k tomu mohlo mít blíže,“ míní. „Souhlasím, že sedět s rukama v klíně nemůžeme.“
Miroslav Antl z ČSSD říká, že coby bývalý státní zástupce by žalobu neradil: „Ostudy už bylo v rámci Evropy až dost. Jak myslíte, že by se svět díval na to, že český národ postavil svého prezidenta před Ústavní soud pro velezradu, ač si ho předtím opakovaně zvolil?“
Z neprávníků by se k Pithartovi přidal nezávislý Jaromír Štětina, a kdyby ji potvrdili znalci ústavního práva, pak i Milan Štěch (ČSSD). Nezávislá Soňa Paukrtová míní, že „ještě není nutné tak krajní prostředek použít“, stejně jako Petr Vícha z ČSSD. A to je vše.
Zbytek ČSSD neví. Proti žalobě jsou všichni senátoři za ODS, včetně těch, kteří s ignorováním rozsudků nesouhlasí (Přemysl Sobotka, Alena Palečková, Pavel Čáslava). Stejně tak Karel Schwarzenberg: „Byť mi Václav Klaus jde toho času se svými prohlášeními a podmínkami valně na nervy, vždy budu hájit instituci prezidenta republiky.“
Závěr: úvaha, že by šlo Klause k Lisabonu přimět žalobou pro velezradu, je jen sen. I pro mnohem jasnější případ by se našlo v Senátu nejvýš pět hlasů.
***
Může se nám to nelíbit, jenže na „nepodpis“ Lisabonu má prezident právo. Pro ústavní žalobu je tu ale už dlouho jiný důvod.
O autorovi| Tomáš Němeček redaktor Orientace
