Do pražského divadla na Anenském náměstí se vrátila klasika - antický Orestek režiséra Jana Friče
Divadlo Na zábradlí pokračuje i nadále v dramaturgickém hledačství, jež jsem tady už jednou označil jako programové - a riskantní - „hraní na nejistotu“. Dokladem je i nejnovější „variace na antické téma“ Orestek, kterou podle Eurípida a dalších autorů (od Aischyla přes Shakespeara až po Svatou Terezii z Lisieux) inscenoval mladý režisér Jan Frič (spolu s Lucií Ferenzovou je i autorem scénáře).
Z Eurípida, inzerovaného jako autora hry, toho zas tak moc nezbylo: z deseti postav, nepočítáme-li chór, čtyři vypadly, zato z Aischyla - spolu s událostmi, jež Eurípidés nezpracoval - připutovaly další: Klytaimnéstra (znamenitá Kristina Maděričová), Agamemnón (Miloslav Mejzlík suverénně zvládá dvojroli - hraje i Meneláa) a Aigisthos (Ladislav Hampl hraje jako protiúkol i Helenu).
Aristofanés měl pravdu Nevím, proč nám seznam výpůjček v programu právě Aischylovo jméno zamlčuje a sugeruje nám, že jakýsi Agamemnón napsal Oresteiu nebo že jakási Oresteia napsala Agamemnóna. Zato převzali inscenátoři z Eurípida to hlavní - Orestův vztah k sestře Élektře (agilní Natálie Řehořové je doslova plné jeviště) i k Pyladovi (další protiúkol: Gabriela Pyšná) jako k třetímu spoluaktérovi krvavé pomsty, jejíž psychické i soudní následky teprve hra řeší.
Trojlístek odsouzenců na smrt se u Eurípida odhodlá k zoufalému teroristickému činu, jenž navzdory vzdálenosti dvaceti čtyř století, jež nás dělí od premiéry hry, občany třetího tisíciletí až děsí svou aktuálností. Poté, co se jim nepodaří zabít prapříčinu válek, frivolní Helenu (ta záhadně mizí - jak známo vyfoukne jim ji před nosem a odvleče na obláčku bůh Apollón), zajme Orestés na střeše paláce alespoň rukojmí (Heleninu a Meneláovu dceru Hermionu) a jako každý správný terorista diktuje požadavky. Dramatikovi i jeho Hermioně (jako vždy výrazná Natálie Drabiščáková) ovšem pomůže z nouze opět až „bůh na stroji“ - Apollón nejen že usmíří „psooké lítice“, ale Orestovi slíbí po roce beztrestnost, nařídí mu vzít si Hermionu a ještě mu stačí vyvdat Élektru za Pylada. (Rýsující se happy end ovšem v závěrečném Hermionině monologu inscenátoři zamlžují náznakem sebevraždy). Když všechny tyto krkolomnosti, dílem Eurípidovy, dílem autorů „přílepků“, jež inscenátoři na příběh navěsili, porovnáme s čistým řešením Aischylovým, který v Eumenidách nechá řešit občanským soudem areopagem dramaticky jasně nastolený problém (je vražda na matce, jež hrdinovi zavraždila otce, ospravedlnitelná, a nebo, jak tvrdí Erínye, má spříznění krví, mateřství, apriorně přednost před spřízněním volbou - manželstvím?) - pochopíme, že to nemuselo být pouhé staromilství, co vedlo Aristofana v Žábách k upřednostnění Aischyla před Eurípidem.
Nápad nad zlato Nápad soustředit se na dětství, a v něm hledat klíč k šifře našich nevyrovnaných existencí, sám o sobě není marný. Nabízí netradiční pohled na tragického hrdinu (Oresta „malého“ i „velkého“, toužícího vstoupit do dějin a zaplnit v nich prázdné místo, hraje přesvědčivě v obou polohách Ivan Lupták), pohled na „ur-hamletovského“ mstitele vraždy na otci skrze jeho dětství, v němž juvenilní psychiku ovlivnila faktická nepřítomnost otcovské role, kdy vyrůstal převážně se sestřičkami nebo sestřenicemi (nejvíc s ním hýbe Élektra - jako ostatně s Aigisthem Klytaimnéstra). Blízkost jediného nezpochybnitelného muže v mladíkově dospívání - věrného přítele Pylada (je-li Orestes v něčem Ur-Hamlet, pak Pylades je Ur-Horatio) eliminují tvůrci tím, že z něj učiní v inscenaci taky ženu (Gabriela Pyšná). A aby těch žen zase nebylo tolik, krásnou Helenu zcizí svým projevem muž (Ladislav Hampl). Bohužel je však těch motivů, citátů a protiúkolů v inscenaci časem nějak moc, vzájemně se tříští, rozbíhají, jeden zabíjí druhý. A ne všechny přílepky (např. ze sv. Terezie z Lisieux či z Mayenburga) zafungují tak organicky, jako Aigisthovo (=Ur-Klaudiovo) pokrytecké naléhání na Élektru, aby konečně odložila smutek za zavražděného otce. Přes všechny výhrady však řadím inscenaci k těm, v nichž o něco jde - seškrábneme-li cizorodé přílepky, zasvítí základní nápad s dětstvím, a ten je nad zlato.
***
Eurípidés a kolektiv: Orestek Režie: Jan Frič Scéna: Matěj Sýkora Hudba: Michal Cáb, Ticho de Beige Prem. 11. 3., Divadlo Na zábradlí
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je teatrolog
