VOŘÍŠKOVÁ: Mám kolem sebe velkou ženskou smečku a vážím si toho

LN: Dokážete se na svět dívat dětskýma očima,jako to v upoutávce k filmu Po strništi bos popisuje Zdeněk Svěrák?
Myslím, že jo. Dodneška mám záchvaty, že bych chtěla zavolat sestřenici Kateřině, abychom si spolu znovu zahrály na indiány. Celé dětství jsme si takhle hrály, ale jednou jsme se u toho strašně popraly, protože jsme obě chtěly být Vinnetou a žádná Old Shatterhand, dokonce jsem jí natrhla triko. Nedávno jsem jí to připomněla na její svatbě a říkala jsem, že bychom si měly ještě rychle zahrát, než bude vdaná paní, protože pak už to bude trochu trapný. Chuť postavit týpí a honit se venku po trávě mám pořád. Je to hodně zprostředkované mým mladším bráchou, dětma, které se kolem mě hemží, a taky Lojzíkem (hercem Aloisem Grecem, který hraje ve filmu Po strništi bos malého Edu). Minulé léto mi zásadním způsobem zpestřil, protože mě do toho svého dětského světa pustil.

LN: Vycházela jste při přípravě postavy Edovy matky i ze své

maminky?
Určitě hlavně z mámy. Ale i z dalších blízkých žen. Já mám kolem sebe velkou ženskou smečku – a toho si moc vážím. Mám dvě milované babičky, sestru, maminku, tetu, sestřenice i vzdálenější tetu, nejlepší kamarádku. Je nás hodně, a když mám nějaký problém, je kam jít pro radu. Postava maminky je ve scénáři dost přísná a já jí chtěla dát křehkost a ženskost, jakou nacházím u své mámy. Připadá mi, že jak se teď emancipujeme, ztrácíme ženskost, protože nám to přijde pod úroveň. Ve filmu to maminka umí dokonale, drží rodinu pohromadě, i když ví, že se v ní kdysi odehrála hluboká rodinná křivda. Zachovat si jemnost, křehkost, a přitom udržet takovou rodinu v harmonii by bylo v reálném životě obdivuhodné.

LN: Jste v rodině silné ženy?
Já vlastně nevím. Možná jsme naopak submisivní. I když mladá generace už to trochu láme. Já si myslím, že bychom to měly umět vybalancovat. Ženy mají být ženy. A muži mají být muži, musí se tak cítit, nemůžeme jim vzít zbraň a lov.

LN: Jakou zbraň a jaký lov v 21. století?
Problém našeho století je, že už se muži nemají o co opřít, že jsme jim vzaly úplně všechno – a oni nám to oplácejí arogancí. To je špatně. Muž je a vždycky bude fyzicky silnější. Rovnoprávnost neznamená, že se budeme snažit být stejní, ale že budeme respektovat rozdíly. Muži musí mít možnost projevit sílu, musí cítit naši důvěru, že nás smí ochránit. A my ženy potřebujeme cítit respekt a lásku, protože jsme citlivé, chytré a ochranu potřebujeme.

LN: A k tomu jsme schopné pracovat stejně jako ti muži...
Jasně, ale neměly bychom je ponižovat stylem „my to zvládáme všechno dohromady, a ještě vám rodíme děti“. Je to komplexní věc. Muž a žena se mají vzájemně doplňovat, ne spolu soutěžit, což se v poslední době dost často děje. Aspoň mi to tak přijde. Ale myslím, že generace mladých mužů, tak mezi dvaceti a třiceti, je úplně jiná než ta starší.

Celý rozhovor s herečkou Terezou Voříškovou o novém filmu tandemu Svěrákových, rozmazlování zahraničními produkcemi a o tom, jaké to je ujít 600 kilometrů, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 28. července.

V magazínu dále najdete:

• Moderní bylinkářky – proč se v 21. století vracíme ke sbírání bylinek na loukách a k čemu je novodobé bylinkářky používají.
• Reportáž z Jungktownu – jak vypadá postapokalyptický festival.