Mám pocit, že to byla past, říká unesený Kofroň. V zajetí zhubnul 40 kilo

Lidovky.cz: Jak vypadalo vaše věznění?
Drželi nás na šesti různých místech, vždycky to byla místnost. Byla „zadrátovaná“ plechem nebo tam byly přibitá prkna, takže nebylo vidět světlo. Neměli jsme ani čerstvý vzduch. Jídlo jsme dostávali, ale neměli jsme vůbec žádnou chuť jíst. Já jsem zhubnul 40 kilo. Na záchod jsme mohli až po zaklepání. Jednou nám řekli, že moc pijeme a měli jsme smůlu. Ale musím říct, že víc nám nedělali. Bylo tam pár týpků, co si to vychutnávali, ale ty postupem času někam zmizeli.

Lidovky.cz: Mučili vás? Ať fyzicky, nebo psychicky?

Zeman: Dostal jsem dopis od únosců, vydání Fajáda do Libanonu jsem doporučil

Fyzicky ne. Ale psychický nátlak na nás byl. Říkali nám, že nás Česká republika nechce, že o nás naše země nemá zájem. Veškeré zprávy, které jsme dostávali, byly od našich věznitelů. Neměli jsme tušení, kdo jsou naši únosci, ani proč nás zajali. To jsme se od nich dozvěděli až později. Zajali nás v červenci a o výměně jsme se dozvěděli až koncem září. Že to bude za Fajáda, jsme si domysleli i díky panu Švarcovi (Jan Švarc je advokát Alího Fajáda - pozn. red.). Když jsme se zeptali, jestli se skutečně jedná o Fajáda, bylo nám řečeno, že není jenom on.

Lidovky.cz: Máte tušení, kdo by mohl stát za vaším únosem?
Na silvestra tam byla menší scéna. Asi nám to chtěli trošičku okořenit. Velitel našich únosců nám řekl, že jsou boží bojovníci, tak si najděte, co to znamená, (označení boží bojovníci používají příslušníci Hizballáhu - pozn. red.)

Lidovky.cz: Jednalo se o profesionály?
Byli dobře organizovaní a vyzbrojení. Navíc nás dokázali převážet a ukrývat různě po Libanonu. Byli jsme v objektech, kde s námi bydleli i naši věznitelé. Museli nás nějak zásobovat. Ale mám pocit, jako kdyby takovou akci dělali poprvé. Jako kdyby na nás nebyli připravení. Bylo to vidět z čerstvě svařených mříží, nebo když instalovali kameru, aby nás mohli pozorovat.

Lidovky.cz: Z čeho jste měl největší strach?
Nejvíce mě děsilo to, že nevím, co se děje doma. Říkal jsem si, že se může stát cokoliv, že bych u toho měl být a nějak to změnit. Neměl jsem možnost postarat se o rodinu. O mojí ženu a děti. To mě děsilo nejvíc.

Lidovky.cz: Poskytovali vám únosci nějakou lékařskou péči?
Dávali nám acylpyrin, léky na žaludek nebo na průjem, ale pan Švarc, který byl po infarktu potřeboval nějaké léky na srdce. Tomu únosci řekli, že má smůlu. Řekli nám, že naše zdraví máme ve vlastních rukou, a že jestli někdo z nás zemře, bude to akorát větší tlak na Českou republiku.

Lidovky.cz: Jak si člověk v takové situaci udrží zdravý rozum?

Libanonci zadrželi Fajáda, tvrdí média. Rodina demonstruje za jeho propuštění

Já osobně jsem myslel na hlouposti. Třeba na barvy, na to, že půjdeme na ples, že si koupím nový prut na ryby, prostě na nepodstatné věci. Hodně jsme spolu mezi námi mluvili. O slivovici nebo o tom, že půjdeme do sklípku až se vrátíme. To bylo důležité. Také jsme si zakázali slovo jestli. Oni se nás samozřejmě snažili zlomit. Mířili na nás zbraněmi. Ukazovali nám, že jsou nabité, ale my z nich neměli strach a už vůbec jsme k nim neměli respekt. Říkal jsem si, že jsem lepší a chytřejší než oni. Oni sice mají samopaly, ale my to vydržíme a ukážeme jim, že jsme lepší. Že se vrátíme do naší krásné země, zatímco oni budou v tom marasmu dál, že je někdo dřív nebo později zastřelí. Jenom jsem chodil a přemýšlel. (Podle Pavla Kofroně měla cela 4x3 metry, které má „pořád v nohách“, což během rozhovoru i předvedl)

Lidovky.cz: Jak jste se s únosci domluvili?
Naštěstí jsme měli s sebou tlumočníka, který uměl perfektně arabsky. Takže jsme věděli, co po nás chtějí. Vyhrožovali nám, že nás rozdělí, ale neudělali to. Takže to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Pavel Kofroň zatím nepociťuje trauma, ale ví, že se může dostavit později.

Lidovky.cz: Kdo celou cestu zorganizoval?
Do Libanonu jsme jeli dvakrát. Poprvé to bylo na přelomu května a června. Natočili jsme pár dobrých reportáží, ale ke konci nám řekli, že se nestihlo všechno. A že to pojedeme dotočit. No a při naší druhé návštěvě nás hned první den chytli.

Lidovky.cz: Máte pocit, že to byla léčka?
Už ten pocit mám. Zprvu jsme si mysleli, že nás zatkli, protože jsme natáčeli dost choulostivé věci - jako uprchlické tábory. Že nám řeknou nechte toho a pustí nás. Pak jsme si mysleli, že když už nás tedy mají, že nás nějak použijí, ale postupem času jsme si začali myslet, že to bylo celé naplánované od začátku.

Lidovky.cz: Prožívali jste euforii, když vás pustili?
U mě se euforie ještě nedostavila. Oni nás vyhodili z dodávky uprostřed hor, kde nás zatkla libanonská policie, která nás držela další tři dny v poutech. Pak tu byl ukvapený odlet, kdy nám česká strana říkala honem, honem, než si to rozmyslí. Ale ta radost ještě nepřišla. Ale už jsem doma, už je to všechno v pořádku. Už jsem doma.