V Klicperově divadle v Hradci Králové působí čtrnáct sezon a rozhodně si nemůže stěžovat na nedostatek práce. Má za sebou desítky rolí, o kterých sní každý činoherec. Přesto musel Ondřej Malý dostat velkou filmovou roli, aby jeho věhlas přerostl Královéhradecký kraj. Postava odporného, jaksi úchylného psychopatického estébáka Antonína z oceněného filmu Pouta, který podivně prahne po dívce, jež je milenkou ženatého disidenta, se okamžitě zařadila do zlatého fondu české kinematografie.
*
Jak říká Ondřej Štindl, autor scénáře k Poutům, vaše figura je člověk s černým srdcem. Jaké srdce máte vy?
V klidu dokáže bít 37 úderů za minutu. Ale když na něj hodně šlapu, dokáže to vytočit i na 190.
* A 190 úderů za minutu vytočíte u jakého sportu?
Jezdím cyklomaratony. Dřív jsem lezl po skalách, někdy i bez lana, ale teď už to nedělám. A srdce? Chtěl bych ho mít veliký, pro co nejvíc lidí.
* Jde vám hrát spíš grázly, nebo hodné lidi?
Spíš grázly, na hraní jsou vděčnější. U hodných lidí toho moc nepředvedete. Taky nejsem moc komik.
* Říkal jste, že se vám často zdává sen, jak létáte mezi horami z novinového papíru. Co to znamená?
Přesně nevím, ale hory mám moc rád. Kvůli kolenům musím lyžovat opatrně, tak aspoň ve snu brázdím sjezdovku a krouhám obloučky.
* Hercům se většinou zdají „herecké sny“, třeba že zapomněli text. A vy si lyžujete.
Ale mně se taky zdají ty obligátní noční můry. Nahý na jevišti, oblečený ve špatném kostýmu, ocitl se v jiné hře. Nejhorší sen byl, když jsem stál v provazišti hlavou dolů a za žádnou cenu se nemohl otočit. Přitom všichni kolegové stáli normálně.
* Co má podle vás mít dobrý herec?
Pokoru a představivost. Jeho figura by v sobě měla skrývat tajemství, které se odkrývá opatrně a postupně. Nejsem tradiční zastánce Stanislavského, role si domů nenosím. Ani estébáka Antonína při natáčení Pout jsem si domů nenosil. Je to s každou rolí jiné, já se hlavně snažím naučit se nazpaměť text – to je můj největší problém.
* Kolik jste svému povolání schopen obětovat?
Nejsem workoholik nebo člověk, který žije od rána do večera jen divadlem. Jestli jsem vás zklamal, promiňte. Zásadní jsou pro mě lidi a vztahy s nimi, rodina. Třeba teď jsem intenzivně zkoušel v divadle – a najednou zjistil, že děti mají jarní prázdniny. Moc mě zamrzelo, že jsme je propásli, a tak jsem jim udělal ještě jedny malé jarní prázdniny a odjeli jsme na lyže do Černého Dolu u Jánských Lázní. Nechtěl bych kvůli povinnostem přijít o dětství svých dětí. Člověk se otočí – a zjistí, že už vás nepotřebují.
* Vaše žena, také herečka Pavla Tomicová, točí v Praze seriál Ulice, vy jste právě získal několik prestižních cen, nabídky budou zřejmě následovat. Neuvažujete o odchodu do Prahy?
Bavili jsme se o tom, ale zatím to nepřipadá v úvahu. Držíme se hesla režiséra Josefa Krofty, že svět se dobývá z provincie. Žena je z Havířova, já z Ostravy, v Hradci žijeme léta, je nám tady dobře. Všude je blízko, když někoho chceme potkat, tak ho potkáme – a naopak. Auto tu nepotřebujeme, na kroužky děti dojdou pěšky, jezdím hodně na kole, za pět minut jsem venku z města. Dokud budeme mít peníze na naftu do Prahy, zůstaneme tady.
* Ale třeba už jste metropoli z provincie dobyl.
To ani náhodou. V Hradci vidím, že se mockrát může něco povést, ale odezva… nula. Inscenace prošumí – a je po všem. Můžete dělat krásné věci – a nic.
* Vaše žena hraje v Ulici kadeřnici Simonu – a v bulvárech hned psali něco v tom smyslu, že „manžel Simony z Ulice dostal cenu“. Není vám to líto?
Není.
* A nevadí vám, že žena momentálně vydělává víc než vy?
Takhle to v naší profesi občas je. Člověk jednu dobu nemá do čeho píchnout – a pak přijdou nabídky ze všech stran a vy nevíte, co dřív. Teď to je takhle – a třeba za pět let to bude jinak. Ona je zlatá v tom, že to neřeší, říká, že holt vydělává ten, kdo má příležitost. Není nic horšího, než když tohle dává žena muži sežrat. A jestli mně to nevadí? Ne.
* Šel byste do seriálu?
Asi ano. Záleželo by do jakého. Potom je tu taky otázka, jestli bychom to byli schopni časově zvládnout.
* Snažíte se prostřídávat? Když žena točí, vy jste s dětmi?
Přesně tak. Děláme to tak už léta, děti si předáváme, nechceme, aby žili s hlídačkami. Navíc „děti“… Adam je o dvě hlavy větší než já a hodně toho zastane.
* Vašemu synovi je osmnáct, ale se ženou se tak dlouho neznáte – jak to tedy je?
Adam je syn z manželčina prvního vztahu, jsme spolu od jeho čtyř let. Dřív, když jsme přijeli třeba do hotelu, ubytovávali jsme se jako: Tomicová, Křenek, Malý. Pak jsme se trošičku zlepšili, narodila se dcera, tak to bylo: Malý, Malá, Tomicová, Křenek. Pak jsme se vzali a bylo to: Křenek, Malá, Malá-Tomicová, Malý. Tak už to zůstane.
* Když jste v hradeckém divadle hráli s manželkou ve hře Maryša, otrávila vás?
Ano. Hrál jsem Vávru. Akorát mě žena netrávila kafem, ale polívkou, to byla původní verze bratří Mrštíků. V hrozné křeči na forbíně hned u diváků jsem prochroptěl asi minutu a pak jsem tam musel ještě dobrých pět minut ležet jako mrtvola, než si žena odbyla finále. Když jsme to hráli pro školy, nějaký chlapeček do mě dost šťouchal, prý jestli jsem opravdu mrtvý.
* Jak je pro vás zásadní osoba režiséra? Jak moc se jím necháte vést?
Určitě hodně. Vždyť v hereckých rodinách se říká, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. U nás doma se to taky říkalo, můj táta byl herec v Ostravě. Režisér je zásadní. Poslouchám ho, ale když to jde, tak se snažím si s ním povídat. I ty filmové režiséry poslouchám, i když to je jiné poslouchání než na divadle. Třeba s Radimem Špačkem při Poutech jsme měli kamarádský vztah.
* Hrál jste dětskou roli v seriálu Přátelé zeleného údolí, bylo vám třináct. Jak si vás vybrali?
Měl jsem dokonce hrát tu hlavní dětskou roli, jenomže naši už věděli, že půjdu na ostravskou konzervatoř – a to natáčení by bylo tak náročné, že bych musel vynechat rok na základce. Tím bych o konzervatoř přišel. Naši tehdy řekli, že žádný televizní seriál za to nestojí. Tak jsem hrál menší roli.
* Vy byste se u svých dětí dneska rozhodl stejně, dal byste přednost střední škole před kariérou?
Zatím chodí do lidové školy umění na dramatický obor, tady v Hradci je výborné amatérské divadlo, oba tam hrají strašně rádi, ale doufám, že živit se tím nebudou. Můj tatínek mi taky říkával, že herectví není dobrá volba, neposlechl jsem – a tyhle věci se opakují.
* Vy litujete, že jste se stal hercem?
Někdy jo. Někdy se mi nelíbí, že jsem závislý na rozhodnutí jiných. Cítím, že je to obrovská nesvoboda.
* Jak si vás vlastně režisér Radim Špaček do Pout vybral? Při castingu?
Ano, na tu roli se pořádal normální konkurz, ale castingovou režisérku, která herce pro režiséra předvybírá, dělala Kateřina Oujezdská, kterou jsem znal z filmu Mrtvej brouk režiséra Pavla Marka. Tam jsem asi před deseti lety hrál blázna. Shodou okolností hrál Radim Špaček v Broukovi taky – a tak mě pozvali na casting. Jen jsme si povídali, nic moc po mně nechtěli, jen na konci – abych je nějak sprdnul. Tak jsem je sprdnul a jel domů. A po čtyřech dnech mi zavolali znovu, ať se ještě stavím. Dopadlo to dobře.
* Jak často objíždíte castingy?
Řekl jsem si, že pojedu na jeden konkurz ročně. Není to zas takový problém, dojet po nové dálnici z Hradce do Prahy, ale co ti herci, co jezdí třeba z Ostravy – a vlakem? Nikdo nemá castingy rád, je to nutné zlo. Ale potřebné zlo.
* Docela málo režisérů dnes riskuje, aby do velké role obsadilo úplně neznámého člověka. Není to ve vašem věku ponižující, chodit na castingy?
Je to složitější. Pro režiséra, když si vytváří kolem sebe tým, je často velmi důležité, že pracuje s někým, s kým je mu dobře. Natáčení je týmový sport – a vzít si do party někoho, koho vůbec neznáte, je loterie. Možná je to nespravedlivé, ale je to tak. Znám to s režisérem Vladimírem Morávkem, který strašně slyší na moji ženu, a i kdyby u něj měla hrát malou roli, je pro něj důležité, aby tam byla, protože se o ni může profesně a hlavně lidsky opřít. Je mu s ní jednoduše dobře. Režiséři si své týmy často skládají na základě předešlé zkušenosti – a mají na to plné právo.
* V polovině devadesátých let vás do Prahy pozval slavný režisér Petr Lébl, který pár let poté spáchal sebevraždu. Vaše spolupráce ale nedopadla dobře, proč?
Bylo mi necelých třicet a zkoušeli jsme s Petrem Léblem Čechovova Ivanova, což je role o konci života, nudě a vyhaslosti. To rozhodně nebylo moje téma. Moc jsem Petrovi nepomáhal a dost jsem se v tom plácal. Dostal jsem navíc těžký zápal plic, a když jsem se po dvou týdnech vrátil do Divadla Na Zábradlí, Petr zatím začal roli Ivanova zkoušet sám, aby neztrácel čas. Rozuměl jsem mu, ale zároveň to pro mě bylo nepřijatelné. Se slzou v oku jsem došel do účtárny, tam mi dali papír, že rozvazuji pracovní poměr, a odešel jsem.
* Litoval jste?
Tehdy moc, dnes už ne. Na to město jsem si nezvykl. Na Zábradlí mi bylo dobře, seděl jsem v jedné šatně s panem Leošem Suchařípou, lidé v divadle byli hrozně fajn, ale problémy mi dělala Praha jako taková.
* Jako že je moc velká?
Nevím. Tehdy jsem bydlel na Libuši v paneláku, jezdil narvaným autobusem, poté mě to plivlo do metra, pak nastalo jediných pět příjemných minut, když jsem šel ze Staroměstské do divadla. Ale pocit stísněnosti, kdy jsou kolem vás jen domy a nic jiného, mě neopouštěl. Byla v tom zvláštní odtažitost.
* Rok jste studoval v Londýně, ten pro vás velký nebyl?
Tam jsem měl jiné starosti. Hlavně jsem řešil, jak se uživit. Možná že jsem svou zkušenost z Londýna v Česku pořádně nevyužil, kdo ví.
***
ONDŘEJ MALÝ Narodil se 19. 1. 1966 v Ostravě a věří, že vše dobré pochází ze severní Moravy. Jeho otec je ostravský bard Stanislav Malý, emeritní člen Národního divadla moravskoslezského. Po konzervatoři studoval herectví na Emerson College v Londýně. ? Překládal, daboval filmy z angličtiny, po krátké pracovní anabázi s pražským Divadlem Na Zábradlí se živil jako vlekař na Pradědu. Od roku 1997 je členem královéhradeckého Klicperova divadla, jednoznačně jedné z nejlepších scén u nás. Jako dítě hrál Káju v seriálu Přátelé zeleného údolí, jako dospělý ve filmech Fontána pre Zuzanu a Mrtvej brouk. ? Loni exceloval ve snímku Pouta, kde ztvárnil hlavní roli, postavu poručíka StB Antonína Rusnáka. První a pro něj zásadní cenou, již za roli získal, byla loni v květnu cena pro nejlepšího herce na festivalu Finále Plzeň. V listopadu 2011 bude mít premiéru animovaný film Alois Nebel, kde hraje kreslenou postavu Oldy, zloprcka a parazita. Je ženatý s herečkou Pavlou Tomicovou, vychovávají spolu osmnáctiletého syna a desetiletou dceru. Momentálně se učí jezdit na jednokolce; připravuje projekt s kamarádem, režisérem a performerem Rosťou Novákem. 27. března bude Klicperovo divadlo hostovat v pražském Divadle Na Zábradlí s derniérou Havlovy hry Odcházení: představí se v něm Tomicová i Malý.
