Pražský Mánes vystavuje do 29. března desítky děl Aleše Lamra (1943). Průřez jeho tvorbou nese název „Vsobě“ a gramatická chyba je zde záměrným vyjádřením pevného sepětí autorova nitra s jeho uměleckými vizemi.
Rozsáhlá instalace zahrnuje mnohaleté Lamrovo úsilí o hledání sama sebe, které se odráží v jeho tvůrčích etapách, zahrnujících léta 1964-2008. Jsou zde však i práce datované rokem 1962 - Autoportrétolej a zatím poslední díla vzniklá v loňském roce - Smyčky, Ateliér... Návštěvníka rozhodně upoutá jistá strohost a umírněná barevnost starších děl a naopak výrazné jásavé tóny pozdější a současné tvorby. Víra v barvu „V mládí člověka provázejí různé deprese a myšlenky, hledání se, tak je ten svět ponuřejší. Tím si asi prošel každý,“ řekl k barevnému vývoji sám autor. Dodal však, že se syté veselé barvy nedostaly do jeho děl jen spolu s přibývajícím optimismem, ale také zásluhou zakázek. „Když jsem začal dělat plakáty, musel jsem docílit toho, aby byly výrazné. A to šlo hlavně pomocí barev,“ uvedl dále Aleš Lamr. Netají se však ani tím, že ke stále většímu optimismu mu pomáhá výrazně také fakt, že je věřící. „Je to pro mne velká jistota, mám se o co opřít a to mne naplňuje,“ dodal před zahájením výstavy Lamr.
A je to právě jeho barevný svět, plátna plná nálady, která budou lákat lidi do Mánesu. Před Lamrovými rozměrnými díly se divák začne usmívat, šedý svět se mu před očima mění ve veselé hřiště plné her a radosti. „Lamrova malba působí jako hravá mozaika vábivě melodických barevných akordů. Barevné hemžení života převedl Aleš Lamr do výrazné syntézy volných barevných abstrakcí a navázal tak na významné světové impulzy umění, jako byla ve Francii díla Dubuffetova...“ říká k Lamrově tvorbě kunsthistorik Jan Kříž, který je rovněž autorem úvodní studie k výstavnímu katalogu.
Lamrův umělecký vývoj, tíhnoucí ke stále výraznější abstrakci, ovšem vychází z pevných malířských a řemeslných základů. Autor mnoha realizací a držitel prestižních cen dokazuje i touto výstavou mnohostrannost svého talentu, který se vyprofiloval až do současného originálního stylu obrazové mluvy. Návštěvník Mánesu proto ocení jistou rekapitulaci jeho výtvarného zrání, během něhož se Aleš Lamr představuje i jako mistr figurativní malby (Bosa nova, 1964), jako autor vynikajících plastik (Pomona, bronz, 1964) nebo kreseb (Smrt Jayne Mansfield, perokresba,1969) a dalších a dalších.
Na Hradě i v Ósace Veřejnosti je znám také jako autor již zmíněných realizací, z nichž ho proslavily zejména zakázky pro Václava Havla v době jeho působení ve funkci prezidenta. Tehdy byl Lamr požádán o nástěnnou malbu v sekretariátu prezidenta ČSFR na Pražském hradě (1991), realizace však již neexistuje. Zdobí ale Havlovu knihovnu, kancelář a interiér jeho vily. Další realizace najdeme například ve Františkových a Jánských Lázních (keramické reliéfy), nástěnné nebo nástropní malby v brněnském Divadle na provázku a na dalších místech republiky. Jeho dílo je zastoupeno kromě prestižních tuzemských institucí včetně Národní galerie v Praze i v zahraničí (Paříž, Brusel, Buenos Aires, Ósaka...).
Mánes však představuje Aleše Lamra především jako autora „hravé grotesky nenásilně přibližující diváka k velkému tématu člověka“. Umělcovy barevné znaky plné radosti totiž skrytě „mluví“ i o jiných polohách života, s nimiž se však lze vyrovnat opět jen pomocí vnitřní stability a jisté dávky optimismu.
