Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Manželé zmizeli beze stopy, to mi nedá spát, říká legenda mordparty a předobraz Plíška z Případů 1. oddělení

Česko

  5:00
PRAHA - Lovil sudy s lidskými těly v případě Orlických vražd, s kolegy pracoval na případu jednoho z nejhorších sériových vrahů Ivana Roubala. Legenda pražské mordparty Jan Štoček už nyní přímo na vraždách nedělá, ale stále se s nimi setkává na výjezdu, kde nyní působí. On i jeho kolegové nyní zažívají klidný začátek roku. Přestože se loni zvýšil počet vražd v Praze z 20 na 22, došlo letos v hlavním městě zatím „jen“ ke dvěma dokonaným vraždám a jednomu pokusu o ní.

Jan Štoček, který mimo jiné vyšetřoval orlické vraždy. foto:  František Vlček, MAFRA

Lidovky.cz: Více než dva měsíce od začátku Nového roku se v Praze nestala žádná vražda. Co dělá mordparta, když se nevraždí?
I tak zbývá spousta práce, dělá se na starých věcech. Promlčecí doba je dvacet let, za tu dobu se stane spousta vražd, které se nepodaří objasnit. Pokračujete v práci na jiných spisech. Vyplácí se to, protože tehdejší svědci, kteří do toho byli nějakým způsobem zapojení a bylo to pro ně živé, byli v jiném emočním rozpoložení. S odstupem třeba patnácti let už je to jinak, mají na to jiný pohled, některé věci se jim mohou dovybavit.

Lidovky.cz: Je takhle dlouhá doba bez vraždy neobvyklá?
Jsou cykly. Někdy je hluché místo a jindy zase nestíháte. Obecně se dá říct, že v dnešní době je méně vražd, než na začátku devadesátých let, kdy se tady mordovaly různé cizojazyčné struktury.

Lidovky.cz: Existuje něco jako vražedná sezona? Například Silvestr nebo léto, kdy by mohli být aktivnější třeba sexuální vrazi…
Jeden nejmenovaný kolega se kdysi dávno snažil přijít na nějaký klíč. Vzal si vraždy za deset, patnáct let. Zkoušel dny v týdnu, úplněk, denní dobu. Nikdy to nevycházelo, žádnou pravidelnost nenašel. Silvestr je pochopitelně rušný, alkohol dělá svoje. Sexuální vrazi dnes pomalu vymizeli. Marně vzpomínám, kdy se stala nějaká sexuální vražda. Ale nerad bych to zakřikl. Dnes to řeší různé erotické podniky, kde se může člověk vyřádit.

Lidovky.cz: Ty ale fungovaly vždycky, ne?
Za totálu ne. Je to fenomén, který začal po 90. letech. V Praze 6 byl třeba člověk, který měl zálibu v gumových věcech. Gumové rukavice, gumová zástěra. Jednou před Vánocemi se do toho oblékl a na nějakém zastrčeném místě vyrukoval na ženskou. Měla z toho samozřejmě šok. Shodou okolností jsme tady řešili nějaký případ, tak jsme se tu motali. A majitelka jednoho podniku tohoto typu se nám zmínila, že tam chodí jeden a vždycky si přinese gumovou zástěru, klobouk, rukavice až po lokty. Do toho se navlékne a vyžaduje různé praktiky. A to byl on. Místo toho, aby skrytě vyskakoval na ženský a plašil, to realizuje takhle. A je klid.

Lidovky.cz: Kolik máte pomníků - tedy nevyřešených vražd?
Z klasických vražd si vybavuju dva. Jedna z nich byla vražda cizojazyčné oběti v Praze 5. Pachatel nám zmizel někde ve světě a na to, abychom po něm dávali mezinárodní zatykač, jsme důkazně neměli. Moc pomníků nemám, vždycky to nějak vyšlo. Když ne hned, tak třeba po pěti letech.

Lidovky.cz: A byl nějaký případ, který vám nedal spát?
Případ zmizelých manželů ve Vinoři. Přijeli z práce domů a od té doby nejsou. Žena dělala v nějaké zahraniční firmě, manžel byl recepční v hotelu Josef. Doma zůstalo nádobí, jídlo na stole. A oni prostě nejsou. To je případ, který mi dodnes nedá spát, protože myslím, že jsme udělali dost. Prověřovali jsme, co šlo, tipovali jsme místa, kde by mohli skončit, ale nenašli jsme je. Zmizeli i s autem.

Lidovky.cz: Co se s největší pravděpodobností stalo?
To je právě to. Já nevím! Může to být vztahové, vražda, sebevražda. Ale myslím, že to by musela být sakra dokonalá a pachatel by musel mít sakra štěstí. Nikdo je ani neviděl odjíždět. Prověřovali jsme letiště, přechody. Letiště bylo udělané hodně dobře, všude jsou kamery, nad záznamy jsme strávili stovky hodin, manželé neodlétli.

Lidovky.cz: Vyšetřoval jste orlické vraždy nebo sériového vraha Roubala. Oboje vešlo ve známost. Jsou to ale i případy, které byly zásadní pro vás?
Orlík je samozřejmě zásadní kauza. Když se to rozjelo, byl to svým způsobem jednoduchý případ, protože začali mluvit spoluobvinění. Jakmile máte víc pachatelů, je to vždycky otázka času. Některý z nich využije nabízené výhody a začne mluvit. Ale začátek byl složitý. Měli jsme informaci, že nějaký Černý (“kat“ gangu Ludvík Černý zavraždil 6 lidí, ve vězení je na doživotí - pozn. red.) dělá nájemné vraždy. Než někdo promluví, než seženete aspoň nějaký obyčejný důkaz, že se ta informace zakládá na pravdě, tak je to hodně složité. Děláte na tom třeba půl roku než vůbec můžete říct, že se to zakládá na pravdě.

Září 1995. Kriminalista Jan Štoček (vpravo) asistuje při výlovu sudu s mrtvolou z Orlické přehrady u Žďákovského mostu.

Ale když to děláte roky, berete případ jako případ. Musíte se věnovat všemu, mít práci promyšlenou dopředu a využít potenciálu lidí v týmu, kde je od pěti do dvaadvaceti lidí. U každé vraždy. Ať je to, kdo je to, lidský život je jedinečný, nenahraditelný, nedá se ocenit. Takže jestli je to Orlík nebo vražda mezi cizinci, vždycky je to stejné - jde především o lidský život.

Lidovky.cz: Orlík ale musel být pro vás výjimečný v tom, že vy jako rybář jste lovil sudy a pletiva. Musel jste být u vody ve svém živlu, nebo ne?
To jsem samozřejmě byl. Když všichni potápěči a kolegové odjeli na víkend domů, já si jel do Prahy jen něco vyřídit a hned jsem se vracel. Musel to být pro zvíkovské policisty zážitek. Přijel jsem v půl druhé ráno a hlídku jsem nenašel. Byli v autě odpočívali, povídám jim: „Pánové, aspoň dvojice, jděte na ten most.“ Doplaval jsem na ponton pod ním, kde jsem spal, ráno jsem vzal pruty a vyrazil na břeh lovit ryby. Seděl jsem asi tři metry za policejní páskou. Jenže mezitím se vystřídala noční hlídka za denní.

Lidovky.cz: Přišli vás vyhnat?
Přišel kluk v uniformě a začali jsme se bavit o rybách. Byl jsem v teplákovce, zarostlý. Povídáme si, kde chytá on, kde já, co je na Orlíku. A on najednou, že bych neměl sedět za tou páskou, tak mu říkám, že jsem tam kvůli krmení. Nechal mě, byl se mnou asi hodinu a začaly ho bolet nohy, tak si přisedl na kámen. Vlevo měl samopal škorpion, vlevo pistoli, přes rameno vysílačku a povídá: Kterej blbec vymyslel, že máme mít tyhle velký vysílačky. Už jsem to nevydržel, tak mu říkám: Já. A jsem taky ten blbec, co tady dělal v noci dusno.

Lidovky.cz: V jednom rozhovoru jste zmínil, že Roubal měl svojí vlastní spravedlnost. Má svojí vlastní spravedlnost většina sériových vrahů?
U Roubala to bylo specifické. Byl zvláštní, laboroval i s vírou. I ta byla zvláštní. Na jednu stranu se dovolával Boha, na druhou dělal to, co dělal. Dodnes nevím, co si o tom myslet. Měl pořekadlo: Kdo jiného usmrtí, nezhřeší, nýbrž bude blahoslaven. Neboť zkrátil utrpení jeho v životě pozemském, což je dobrou odplatou za skutky jeho. Co je to za víru?

Lidovky.cz: Mění se s dobou způsob vraždění?
Ani ne. Po revoluci začalo být častější použití střelné zbraně. Dalším fenoménem, který vypukl po roce 1989 jsou drogy. Zfetovaní neví, co dělají. Vražda je ale pořád jenom vražda. Jestli to je škrcení, rdoušení, rána do hlavy. Nedá se říct, že by někdo z pachatelů našel nějaký nový způsob. Vezměte si, že už Otýlie Vranská v roce 1933 byla rozřezaná na kusy.

Lidovky.cz: Na mordpartě jste byl od 80. let, jaký byl ten skok do devadesátek, kdy rapidně přibylo vražd?
Stávalo se, že jsem byl na třech vraždách během 24 hodin. Na druhou stranu se začalo pracovat s genetikou, což byl obrovský pomocník.

Lidovky.cz: Vyplatí se někdy vrátit se ke starému způsobu vyšetřování, kdy nebyly technické vymoženosti?
Postup je stejný. Vycházíte z místa činu, zajištěných stop a motivů, což bude platit určitě ještě dalších sto let. Využijete všechno, co jde. Když budete mít genetiku, využijete ji, když nebude, využijete svědky. Vezmete si diář a vyrazíte do ulic mluvit s lidmi. Základ je být komunikativní a dokázat z člověka dostat, co viděl a slyšel. Dřív se mohl policista dovolávat nějaké občanské povinnosti, s tím dnes neuspějete. Musíte umět navázat kontakt s lidmi ze všech sfér, s bezdomovcem i top manažerem.

Lidovky.cz: Platí, že první, na koho se zaměřujete, jsou osoby blízké?
Vycházíte z toho, co vidíte. Musíte mít nějakou představivost. U většiny vztahových vražd je pachatel známý už při příjezdu na místo činu. Sedí tam někde zhroucený a říká, že to nechtěl udělat. Mimo jeden případ jsem se u vztahových vražd snad nesetkal s tím, že by pachatel říkal, že by to udělal znovu. Hraje v tom většinou roli alkohol nebo drogy.

Lidovky.cz: Někteří vaši kolegové říkají, že nejhorší je mít na lince v kuchyni stojan na nože, že z toho jsou ty „domácí zabijačky“. Souhlasíte s tím?
To máte těžké. V obýváku zas máte šňůru od videa. Vždycky se něco najde, třeba popelník. Bude se to dít vždycky.

Jan Štoček u trosek statku Pohádka.
Smrt šestadvacetileté ženy je zatím záhadou.

Lidovky.cz: Když už jste u té šňůry, nedávno bylo 10. výročí smrti Ireny Neffové, kterou manžel uškrtil kabelem od videa. Bylo to víc promyšlené?
Vůbec. To manželství nebylo funkční. Asi se někdy před tím měli rádi, ale každý měl asi trochu jiný přístup k životu. Hádali se. Gradovalo to spíš k rozvodu. Byl to momentální afekt.

Lidovky.cz: Na místě jste ale nenašli zhrouceného pachatele v koutě. Manžel začal tvrdit, že se jeho žena ztratila a vylepoval plakáty s její podobiznou...
Každý případ je jiný. V té době jsme dělali dva případy za sebou. Jeden z nich byl podnikatel, který si půjčil a věřitel vymáhal peníze tak, že mu ukazoval fotky jeho dětí na písku. Tak ho zabil a zakopal u Slap. Když jsme to dodělali, zmizela Neffová (dceru Ondřeje Neffa Irenu zabil její manžel Robert Neff Novák, na svobodu propuštěn nejpozději v březnu 2021 - pozn. red.). Když jsem viděl, jak vylepuje plakáty, říkal jsem si, že to není normální.

Lidovky.cz: Takže vám to bylo jasné hned?
Hned ne, ale třeba po třech dnech. Možná po týdnu. Toho kluka jsem litoval. Spíš než vražda to bylo oboustranné neštěstí, pro jednoho i druhého. Ona za to bohužel zaplatila životem. On jednal ve zkratu, asi ho bylo dost, ale z řady nevybočoval.

Jan Štoček u jednoho z případů.

Lidovky.cz: Vyšetřoval jste někdy vraždu, kdy vám motiv přišel naprosto absurdní a neuvěřitelný?
Byli dva dělníci, co dělali na soukromé stavbě. Jeden si usmyslel, že chce radši do basy, že mu je tam líp. Vzal kladivo a rozmlátil kolegovi, se kterým si podávali cihly, hlavu. Pak zavolal na policii, že udělal vraždu, ať si pro něj přijedou. To je motiv, který nepochopíte. Dělal jsem také na případu jedné uspávačky, kterou jsme zavřeli. Později za mnou přišla mladá holka přes dvacet, že dala v Praze 4 někomu pět rohypnolů do pití, vybrala mu auto a byt. Ptám se: Proč mi to říkáš? Vždyť tě zavřu! Ona na to, že jsme zavřeli její přítelkyni, sedí v Pardubicích a že chce za ní. Dostala tuším čtyři roky. Za loupež se zbraní – to ten rohypnol. Věděla, že dostane paletu, ale chtěla za přítelkyní.

Lidovky.cz: Byl nějaký případ, kdy jste motiv vůbec nezjistil?
Motiv dřív nebo později vždycky najdete. Když jsem laboroval s motivem nebo způsobem provedení, obracel jsem se na psychology nebo psychiatry. Dodnes vzpomínám na nebožtíka Pavla Zemka, praktika, který dělal psychologii a sexuologii. Sebral jsem se, jel jsem za ním, sedli jsme si u kafe a vždycky něco vymyslel.

Lidovky.cz: Před pár lety jste říkal, že když někdy přijdete na místo činu, říkáte si, že byste byl pro zavedení trestu smrti. U kterých případů vás tohle napadalo?
U vražd dětí, v Praze jsme třeba dělali na případu Aničky, viděl jsem vraždu dítěte v Praze 9. V tom bych byl nekompromisní. Pamatuju doby, když trest smrti byl. Pro člověka, který něco udělal a bylo to tak padesát na padesát, jestli ho pověsí, byla vazba opravdu trest. Nežil ničím jiným. Nepřeju nikomu žádné trauma, ale byl to prostě trest. Měl by fungovat jako hrozba. Vždycky se toho báli, zažil jsem pár pachatelů, kteří ho dostali a skončila pro ně sranda.

Lidovky.cz: Vytvořil jste si s nějakým pachatelem speciální vztah?
Byl nějaký pan Miko, zastřelil taxikáře. Vycházel jsem s ním dobře. Vařil jsem mu kafe, dával cigarety, mluvili jsme spolu o všem možném. Přiznal se a když dostal doživotí, podal na mě trestní oznámení, že jsem ho podvedl. S těmihle vztahy je to těžké.

Lidovky.cz: Je důležité mít kontakt s pachatelem?
Je, ať už vědomý, nebo ne. I člověk z druhé strany se potřebuje svěřit. Žít s tím, že někoho zabil, vybavovat si průběh... je rád, že to může někomu říct, popsat to, promluvit si. A policajt je pro něj dobré médium. Neřeknete mu, proboha, jak jste to mohl udělat. Prostě si s ním promluvíte. Pro většinu těch lidí máte po letech pochopení. Neschvalujete to, co udělal, ale nesoudíte ho za to.

Lidovky.cz: Seriál Hříšní lidé města pražského zachycuje jakýsi vzájemný respekt mezi kriminalisty a galerkou. Funguje to tak doopravdy i teď?
Hříšní lidé jsou jeden z nejlepších policejních seriálů, který tady byl napsaný. Je to trochu přikrášlené, ale fungovalo to tak. Nevyplatí se, byť na jednom jediném případu, udělat nějakou levárnu, vyplatí se jednat slušně. Ne že by byl člověk v těch strukturách známý, ale sem tam si vás lidi pamatují, řeknou si. Berou vás pak trochu jinak. Ale to je i o věku.

Lidovky.cz: Vy jste ale asi už žádnou Jedovou chýši nezažil…
Za totálu musel člověk pořád pátrat někde v terénu. Měli jsme vybrané podniky, Lucernu, Bibitu, Admirál. Znali jsme vyhazovače, pingly.

Lidovky.cz: Když už jsme u seriálů, vy jste předobrazem Václava Plíška z Případů 1. oddělení. Příliš nadšený jste z toho ale nebyl…
Nejsem nadšený, když mi dva strážmistři za zády říkají: Hele, to je ten Plíšek (postava, kterou hraje Bolek Polívka - pozn. red.) z prvního oddělení. Taky mám doma kriminalistické sborníky, ale deset let už jsem je neviděl. Kostkovanou košili jsem v životě neměl. A už vůbec nelezu do postele v botách. Navíc on neřídí! Já si vždycky všude řídil sám.

Lidovky.cz: Jak se vám na seriál dívá?
Přesně vím, jak se ty případy dělaly, kdo co dělal, jak to dělal. Aspoň si to oživím. Třeba fotku s rozřezaným tělem. Visela někde nad pokladnou. Divil jsem se, že z toho vznikl celý díl. Dělali jsme to dva dny, ve dvou lidech za chůze. Tehdy se mnou šéf soudního na Vinohradech Jirka Hladík nemluvil, že jsem ho podvedl. Z toho obchodu jsem jel rovnou na pitevnu, abych mu to ukázal. Říkal: Tak tohohle pachatele chci vidět! Vysekl mi tam rozbor, ukazoval vlákna svalů. Už tehdy jsem si říkal, že by si přece někdo nenechal udělat vraždu a v minilabu by si nechal udělat fotky. Pak jsme zjistili, že to je filmová figurína z amerického filmového studia. Vozili si i krev, snad dokonce z jatek z Českého brodu.

„Případy“ jsou ale lepší než všechny ostatní seriály. Je to celkem i reálné. Nějaká Kriminálka Anděl, na to já nekoukám, ani na zahraniční tvorbu. Jak je to detektivní seriál a má to víc, jak tři díly, tak je to akorát obal na reklamu.

Lidovky.cz: To nekoukáte ani na Colomba?
Na Colomba jo. Sice by mu to žádný soud neodsoudil, ale kouká se na to dobře.

Jan Štoček, známý z případu Orlických vražd, na místě, kde uhořel bezdomovec.

Lidovky.cz: U mordparty už nejste, děláte na výjezdu. Co přesně si pod tím máme představit?
Když se stane trestný čin, v našem případě závažný trestný čin, jedete tam a děláte prvotní úkony. To znamená, že ohledáte místo činu, vyzpovídáte základní svědky, seženete základní informace a předáváte to příslušnému útvaru. Nebo jedete jenom metodiku - případ zůstává na obvodě a vy se podílíte na začátku a stanovení směru vyšetřování.