Maradona v barvách španělských Habsburků. Techno-optimista Federico Díaz vystavuje na Hradě

LN: Když jsem žádala o číslo vašeho galeristu, radil mi, abych na vás šla zostra. Potřebujete konflikt k tomu, abyste podal nejlepší výkon?
Z konfliktu se rodí ty nejpřirozenější věci. Konflikt může být i pozitivní. Vzniká i ve chvíli, kdy se setkáme s neznámou situací, která se vymyká našemu chápání. Takovou situaci často odmítneme jako neznámou. Existuje řada konfliktů, které je možné přijmout a brát jako podnětné, jako něco, z čeho se rodí nové věci.

LN: Chápu-li to správně, návštěvník může na vaší výstavě zažít pocit vlastního konfliktu mezi tím, co je mu srozumitelné a tím, co je nad jeho okamžité chápání?No pokud to tak vnímá, tak bylo cíle dosaženo. Jedna z vrstev té výstavy je znejisťování. Nejistota ve vztahu k neznámému nebo strachu. Do prostoru výstavy přicházíme s určitými vědomostmi, s určitou objektivní realitou, kterou si skládáme během života. Neznámé a nesrozumitelné věci nám tuto objektivní realitu mohou rozšiřovat, pokud je vpustíme do své zóny bezpečí a necháme působit.

Federico Díaz (* 1971) je vizuální aktivista česko‐argentinského původu, který žije a působí v Praze. Vystavoval mimo jiné v Mori Museum Tokyo, ICA London, ZKM Karlsruhe, na Ars Electronika Linz, MASS MoCA, PS1 MoMA, Miami Art Basel, bienále ve Florencii a na 53. Biennale di Venezia. V roce 2010 reprezentoval české umění na Světové výstavě EXPO v Shanghai. V roce 2007 získal ve Florencii cenu Premio Internazionale “Lorenzo il Magnifico” za oblast digitálních médií. V současné době vede Ateliér supermédií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Výtvarník Federico Diaz

LN: Proč jste pojmenoval výstavu Eccentric Gravity?
Gravitace je silná předurčenost naší existence, která definuje to, jak se pohybujeme, jak žijeme, jak teče řeka, jak obsah plní formy umění apod. Je to nevědomý proces, který se snažím zviditelnit prostřednictvím svých instalací. Je to jakási vyšší síla. No a pak mě také zajímá s tím spojené vychylování mimo přírodní zákony a daná pravidla. Něco jako když Maradona dál gól rukou, a rozhodčí i celý svět to přijme. Je to takový krásný podvod, jakási boží ruka, která se snaží překonat gravitaci.

LN: Jedním z opakujících se motivů ve vaší nejnovější tvorbě - ať už se jedná o sochy, malby, instalace či videa - je oblouk. Například ve videu, v němž kultivovaný muž ve smyčce skáče přes švihadlo před vchodem do jeskyně. Co ten oblouk značí? Čeho je znakem?
Jeden z mála znaků jak zobrazit gravitaci. Je oblouk. Je to křivka, které se říká řetězovka. Když napneme mezi dva body vlákno, vytvoří to tento tvar. Něco tak přirozeného jako je právě oblouk jako první prakticky pro své stavby použil až Gaudí, když ho obrátil, zatížil a použil jako statický model pro své stavby. Mne na tom zaujala jednoduchost, která vychází ze zákonitostí, které nemáme schopnost jako lidé ovlivnit, protože jsou dané. Mnoho instalací na výstavě se vztahuje k něčemu tak neovlivnitelnému jako je právě gravitace.

LN: Instalace tvoříte často pomocí robotů. Žádný futuristický dojem jsem si ale z výstavy tentokrát neodnesla.
Všechny malby jsou vytvořeny robotem. Vypadají ale jako tušové malby. Až při bližším ohledání zjistíte, že některé oblouky jsou tak přesné, že by je lidská ruka nedokázala namalovat, protože jsou mimo dosah pohybu lidských kloubů. Není pro mne důležité, že to tvoří roboti. Reliéf utopického města v první patře je vytvořen z písku, také bez dotyku lidské ruky. Může působit jako přírodní pre-architektonická struktura či jako model futuristického města. Zajímá mne vztah a prolínání mezi budoucností a minulostí, odkrývání sedimentů něčeho starého, co přetrvává v čase. Diskuze, nad tím, že používám nové technologie pro mne nemá smysl. Už nejsme v 90. letech. Je to výstava, která je odproštěna od prezentace nových technologií.

LN: Pro benátské bienále v roce 2011 jste připravil instalaci Inside Itself. Vznikala (též pomocí robotů) po dobu čtyř měsíců. Byla to zajímavá práce se světlem, kterou utvářel pohyb návštěvníků. Jak je to na této výstavě se zapojením diváků do tvůrčího procesu?

Interaktivita vždycky byla součástí mé práce, ale mnohem důležitější je pro dnes pro mne rovina imerse, tedy vnoření, jakožto vstupní místo k zmnoženému a rozšířenému vnímání naší reality.

LN: Kurátorem výstavy je Francouz Jerôme Sans. Zatímco vrchní část výstavy překvapuje na české poměry nevídanou dotažeností a smyslem pro detail, spodní část působí trochu nedbale. Některá plátna jsou nevybalená, osvětlení nic moc, sochy či videoinstalace dokonce umístěné pod stolem. Jak to myslel?
Nedbalý dojem byl vyvolaný záměrně. Dokonce mi volala kustódka, pane Díazi, zapomněli jste lešení a sochy pod stolem! S Jerômem jsme mluvili o historii Belvederu, když tam pracoval Tycho de Brahe, kterého pozval Rudolf II. V tě době spodní část Belvederu sloužila jako pracovna. V pracovně se tvořily plány. V horní části se konaly oslavy. Proto jsme například přes stůl dole přehodili silikonovou formu reliéfu, který je vystavený nahoře. Dole jsou nevybalené věci, myšlenky v procesu. Nahoře je to naopak čistá instalace, která je symetrická ve vztahu k renesanci, a je to výsledek uvažování fiktivního architekta.

LN: Byl jste ve stresu z toho, že máte výstavu v Belvederu na Pražském hradě?

Větší stres jsem zažil, když jsem vystavoval v Arsenale v Benátkách nebo v Mass Moca v Messechussets, tedy v místech, které neznám. V Belvederu jsem viděl už v 90. letech výstavy James Turella či Magdaleny Jetelové. To jsou umělci, kteří ovlivnili moje umělecké uvažování. Renesanční architektura Letohrádku Královny Anny má silný náboj, který promlouvá k divákům skze jazyk symetrie a také humanistické myšlenky. Bylo zcela nemožné nezajímat se o historii místa a dobu Ferdinanda Habsburského. Zaujalo mne například to, že když se Belveder otvíral, Ferdinand nechal uspořádat slavnost, která měla mírotvorně upevnit vztahy v Evropě. Ceremonie byly myšleny jako sjednocení, harmonie. Po zahradě tehdy běhaly kanci a opice. V tu dobu opice představovaly Turky a kanci zase Husity. Každý se snaží budovat, chránit a rozvíjet svůj prostor. U Ferdinanda je zřejmé, že mu záleželo na tom, aby protestanti dokázali žít vedle katolíků. Později jsem zjistil, že barvy španělské linie Habsburků jsou stejné jako barvy FC Barcelony. Proto jsem na výstavu zařadil video s Maradonou.

LN: V čem ještě vidíte spojení mezi vědou, uměním a fotbalem?
Podobně jako věda či umění je fotbal socialním tělem, rituálem a ceremonií, který reprezentuje a posiluje stav naší společnosti. V současné době je nejsilnejším hnutím socialního inženýrství. Reprezentuje sílu heraldických tradic imperátorů. Historicky Ferdinanda I. v aktualním představení FC Barcelony. Umělec i vědec zaujímají stejný prostor myšlení, prostor pro experimentování.