Proč jsem žila? zeptala se stará teta Björg, těsně než umřela. Nikdo nevěděl, co na to říct. Smrt nás vždycky o hodný krok předběhne – uvažuje vypravěč v románu Letní světlo, a pak přijde noc. A dobře ví, že ze všeho nejtěžší je odpovědět právě na tyhle jednoduché otázky: Jestli najdeme to, co hledáme. O čem druhý přemýšlí. Proč nemůžeme spočítat ryby v moři – a svoje slzy. A jestli máme jiné poslání než tisknout polibky na něčí ústa.
Islandský spisovatel Jón Kalman Stefánsson (1963) svou knihu zasadil do odlehlého venkovského prostředí. A už poněkolikáté – od své prvotiny před čtrnácti lety se zajímá především o to, co prožívají lidé „v blízkosti věčné zimy a neprostupné tmy“, jejichž zemi chrání Golfský proud před naprostou neobyvatelností. Lidé, na kterých není nic pozoruhodného, vždyť cítí to, co my všichni: nespokojenost, smutek, strach i touhu.
Stefánsson skvěle pracuje s variací ústního vyprávění předávaného z generace na generaci, se strukturou starobylého mýtu i ságy. Básnicky laděný příběh připomíná bájný čas, kdy vesnice zažívala blahobyt, kdy ještě prosperovala Pletárna a kdy Nákupní družstvo bylo pupkem světa pro místní sedláky. Ale přišla 90. léta a všechno skončilo.
Tam, kde se vyprávění ukotvuje v konkrétním čase, proměňuje se spíš v kroniku. Jeho mytický rozměr zase posilují nadpřirozené události, které zasahují do života lidí – a nejsou to nejen padající pytle s krmením a rozbité žárovky ve Skladu, kde duchové původních obyvatel připomínají dávnou vraždu. Magické a nepředvídatelné účinky může mít jakákoli myšlenka, pohled, objetí.
Úzká vzdálenost mezi životem a smrtí Čtenáře zaujme také způsob Stefánssonova vyprávění, který přispívá k větší proměnlivosti děje. Autor celý román postavil na nevlastní přímé řeči – kdy řeč postav, jejich vnitřní monology, vše reprodukuje vypravěč. Tento literární postup se projevuje i v grafickém řešení – protože v textu nejsou uvozovky jako v přímé řeči, uvozovací věty si zachovávají jediný grafický znak, dvojtečku. Projevy postav tak splývají s pásmem vypravěče v jediný, dynamický proud vyprávění.
Nejdůležitějším ve Stefánssonově knize je skutečně vypravěč – kolektivní hlas, který hovoří za celou vesnici, protože on je vesnice, a také jedním z jejích čtyř set obyvatel. Nehodnotí, nekritizuje, nevyčítá. Ani mužům, kteří ať se snaží, jak chtějí, k ničemu to nevede a oni „se vypotácejí do auta, vytáhnou zpod sedadla láhev vodky, obrátí ji do sebe a pomyslí si, ach, ten život – až nakonec honem otevřou dveře, pozvracejí se a vypadnou na zem“. Klepy, závist, chtíč i nevěra – to vše existuje na světě odedávna, tak proč odsuzovat lidi, kteří těmto hříchům podlehnou, i když jsou schopni kvůli nim zabít!
Ne, jde o něco jiného. Vlídný vypravěč si všímá hlavně uzoučké vzdálenosti mezi životem a smrtí, která provází všechny postavy, o nichž vypráví. Někomu z mladších může připadat tak dlouhá, že nemá potřebu ji ani měřit. Ale jiný, jako Astronom, úspěšný, bohatý muž s nádhernou ženou, který začne mít sny v latině a pak prodá dům, auto a všechno, aby si koupil starobylé spisy Galilea a Koperníka a hvězdářský dalekohled a vzdá se ředitelské funkce v místní Pletárně a osaměle nasává zvuk dalekého vesmíru…
Anebo když Benedikta na statku poprvé navštíví vysoká, hranatá Thuríd v kožených kozačkách, a on uvažuje, že Maří Magdalena na sobě určitě měla kožené kozačky, když ji Ježíš spatřil poprvé. A po banální autonehodě, kdy zítřek už nikdy nepřijde a on si Thuríd už nepřivine těsně k tělu a pes mu za pár let umře – co pak? Co s takovými lidmi? Označit je za blázny nebo burany je to nejjednodušší. Ale neodbytné otázky, na něž není odpověď, stejně nikam nezmizí.
HODNOCENÍ LN ***** Jón Kalman Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc
Přeložila Helena Kadečková Vydal dybbuk, Praha 2009, 235 s.
