Už více než měsíc bojkotují tři zavedené značky, které mají nadpoloviční podíl na trhu – čerpací stanice Afriquia vlastněné ministrem zemědělství a rybolovu Azizem Akanúšem, minerálku Sidi ali vlastněnou miliardářkou Miriem Bensálih Šakrúnovou a mléko značky Centrale Danone, v němž má vedle francouzské centrály minoritní podíl i fond marocké královské rodiny.
Marocké úřady bojkot, k němuž dosud neznámí autoři vyzvali na Facebooku, nebraly příliš vážně. Postupem času se ale ukazuje jako stále větší problém, jelikož se ho účastní osm z deseti Maročanů. Ekonomické ztráty nejsou zatím známé, čeká se na zveřejnění čtvrtletních výsledků postižených firem. Jistý je dosud jen výrazný pokles cen akcií firem na marocké burze cenných papírů.
Stáčírna minerálek Oulmes, jejíž majitelka Šakrúnová byla v minulosti šéfkou svazu marockých podniků, už přistoupila ke krizové komunikaci. Minulý týden vydala prohlášení, v němž vyčíslila, kolik platí daní i kolik má marži na každé prodané láhvi.
Ostatní dotčené firmy reagovaly jinak. Zatímco Afriquia zvolila taktické mlčení, mlékárna Centrale Danone vydala hned na počátku bojkotového hnutí nešťastné prohlášení, v němž ho přirovnala ke „zradě národa“. Po následné kritice vydala omluvné video, kde se bojkotujícím lidem omluvila a připomněla, že cenu mléka zvedla naposledy v červenci 2013.
Nejzřetelnějším terčem bojkotu se zdá být výše zmíněný Akanúš, který sedí ve vládě jako šéf Národního sdružení nezávislých. Akanúš je s 2,4 miliardami dolarů druhým nejbohatším občanem severoafrického království, před ním je už jen panovník Muhammad VI. Oba muži se spolu přátelí. Mnozí lidé ministrovi vyčítají konflikt zájmů a tvrdí, že obsadil vládní post jen kvůli svým podnikatelským aktivitám.
Politický útok islamistů?
Zda stojí za bezprecedentním masovým bojkotem v Maroku skutečně jen nespokojenost s vysokými cenami a boj za lidská práva, zpochybnil v týdeníku Jeune Afrique sociolog a urbanista Abdurahmán Rašík.
„Pijí chudé vrstvy minerálku Sidi ali? Je to nezbytný výrobek pro nemajetné? Pochopil bych, kdyby odsuzovali růst cen luštěnin nebo sardinek, které jsou pro každodenní život chudých důležitější,“ říká a pozastavuje se nad tím, že na další marocké či zahraniční firmy vyrábějící stejný produkt bojkot nemíří.
Hassanova mešita - Cassablanca - Maroko
Rašík, který se specializuje na výzkum protestních hnutí ve své zemi, ukazuje jinam – bojkot má podle něj poškodit osoby, které nesouhlasí s vládní islamistickou Stranou spravedlnosti a rozvoje (PJD). Ministr zemědělství i Šakrúnová patří do této kategorie.
Běžní Maročané, kteří musejí vyžít s dvěma eury na den, vnímají ale bojkot jinak. „V této kampani se nemobilizují proti státu, vládě, parlamentu nebo monarchii, ale proti symbolům reprezentujícím ekonomické bohatství,“ vysvětluje Rašík. Navzdory tomu může bojkot způsobit i pád vlády. Tu nyní vede premiér z islamistické PJD.
