Zpočátku to na neokázalost a přirozenost moc nevypadalo. Filmové zdravice kolegů, které večer otevíraly, se ještě daly pochopit. Ale tristní výstup dvou uvaděčů (označení moderátor by pro onu bezradnou dámu a ještě bezradnějšího pána bylo hodně nadnesené) zavdal důvod k obavám. Navíc: oficiálně uvítat z pódia ministra kultury je jistě zcela namístě. Ale proč i jeho náměstkyni? A herečku Danu Morávkovou? Která je - při vší úctě - v kontextu tohoto večera celebritou jen proto, že je manželkou kapelníka Petra Maláska?
Naštěstí úvod nebyl přehnaně dlouhý a uvaděči nebyli na pódiu po zbytek večera k vidění tak často, aby dokázali koncert otrávit. Mnohem více se hrálo a zpívalo než mluvilo. A to bylo dobře, protože na pódiu byli skvělí hudebníci, kteří hráli převážně skvělé písně ve skvělých aranžmá a mikrofon držela v ruce osobnost českého popu, jaká nemá srovnání.
  |
Přestože šlo o součást turné Marta naposledy, kterým se Kubišová loučí s publikem takříkajíc „od Šumavy k Tatrám“, program večera nebyl jen vzpomínkový, byť většina repertoáru se logicky rekrutovala ze starých zpěvaččiných hitů. Ve druhé polovině večera ale zaznělo i několik písní z jejího posledního, loňského alba Soul, kterým Kubišová ukázala, že má stále co říct - byť je to prostřednictvím česky otextovaných šedesátkových soulových hitů, k nimž ostatně měla svým naturelem vždycky blízko.
K velkým kladům koncertu patřilo, že Kubišová a její producent a kapelník Petr Malásek nepodlehli lákadlu přizvat na poslední turné celý orchestr a nechali vše v rukou standardního, ovšem mistrovsky obsazeného Maláskova komba (plus tří vokalistů). Jemuž jsou přizpůsobena komorní aranžmá, ve kterých byla řada vysloveně lahodných momentů. Zvláště když saxofonista František Kop vzal do ruky sopránsaxofon nebo když si kytarista Josef Štěpánek pohrál se surfovým stylem šedesátých let.
Mimořádně příjemná byla i tři pohostinská vystoupení. Očekávalo se to jistě od Anety Langerové, která s Kubišovou dlouhodobě spolupracuje a z určitého úhlu pohledu ji lze považovat za jednu z jejích následovnic (minimálně v tom smyslu, že se u ní snoubí popularita s nekompromisní snahou o stálou kvalitu na bázi popu). Jejich duet Život není pes působil vysloveně upřímně.
Milé a dojemné bylo i vystoupení Václava Neckáře s písničkou Podej mi ruku a projdem Václavák s narážkou na společné začátky v divadle Rokoko (které ostatně sídlí pár metrů od vchodu do velkého sálu Lucerny). Ale největším překvapením byla Lucie Bílá, která v duetu Dobrodružství s bohem Panem zpívala krásně „normálně“ a s pokorou - což jsou kvality, které v jejím projevu rozhodně nenacházíme často. Totéž naštěstí platilo i pro její sólovou písničku Marie, zda víš z právě vycházejícího vánočního alba.
To, že v průběhu koncertu došlo k několika ovacím vestoje a ty nejdelší po závěrečné Modlitbě pro Martu (po níž stejně lidé Kubišovou nepustili z pódia) bylo jaksi očekávatelné. Protože pro určitou sortu Čechů Marta Kubišová neztratila nejen svoji uměleckou kvalitu, kterou si ostatně udržela i ve své „druhé kariéře“, ale především lidský rozměr. Který ostatně potvrzuje i tento způsob jejího „odcházení“. Jakkoli jej stokrát můžeme litovat.
