Po Salome a Médeii přišla na řadu trochu nečekaně domácí Maryša, která přinesla i druhou příležitost pro Janu Strykovou. Bez její schopnosti nalézt a přesvědčivě vyjádřit i v odlehčené poloze osobnější téma by inscenaci nejspíš jeden rozměr chyběl. Kromě toho, stejně jako v Médeii, s obdivuhodným temperamentem udrží přiměřený ironický nadhled nad postavou. I Maryša se pochopitelně přesunula do současnosti a drama se proměnilo v persifláž a zábavné pohrávání si s archetypálním kusem české dramatiky. Otázka je, zda tato jistě vtipná travestie k původnímu tématu dodává něco zásadního, bez čehož bychom se neobešli.
Jak se to vezme. Kolečko navzdory tomu, že je přepilným autorem, píše stále lehce a jeho slovní humor je vynalézavý. Mustr, který potřikrát použil, ale tentokrát asi sedí nejlépe. Jednak je tu příjemně oživující nápad postavit Maryšu na komické rivalitě Čechů a Moravanů, ostatně projevy vzájemné averze, která má leckdy absurdní rozměr (ne su z Prahy, čteme v Brně za oknem auta s pražskou poznávací značkou), by stačily na samostatnou hru.
Hlavní je ovšem téma Maryšino, téma osamělých manželek zbohatlíků, které se zpíjejí v prázdných rezidencích. Původní vnitřní drama ženy provdané za starého muže kvůli majetku, které končí tragicky, Kolečko převrací a banalizuje podle dneška, kdy se vždy najde nějaké pohodlné řešení a není nutné rvát si vlasy z hlavy, natož někoho trávit. To je základní posun a sdělení – dnešek rovná se žádné velké city, vášně a touhy a všechno bude splavné. I když se zde autor vcelku výstižně trefuje do směšné triviálnosti dneška, v konečném výsledku k tématu Maryši, tak jak ji známe z dosavadních výkladů od skvělé interpretace Jana Grossmana až po J. A. Pitínského a Vladimíra Morávka, až tolik nového neříká.
Kauza Maryša v A studiu Rubín
Tato variace dost připomíná Morávkovo groteskně realistické líčení směšných antihrdinů, citových mrzáků, kteří nejsou schopni normálních lidských vztahů.
Špinarova režie ovšem umí s textem zacházet tak, aby nepřišel o svou svižnost, slovní humor i překvapivé pointy (jen projekce filmové Maryši s Jiřinou Štěpničkovou jsou z jiné komedie). Hezky si umí poradit s moravským folklorem a dialektem. Vtipně a ve významových kontrastech montuje nářečí do „civilních“ dialogů, například ve chvíli, kdy Maryša přestane říkat tramvaji šalina, je s ní konec, zaprodala své moravství a přijala pražské pozlátko.
Kafe by tu bylo, ale...
Fungují i další rustikální výjevy počínaje Maryšiným erotickým trdlováním v kroji a naturalistickými sexuálními prostocviky na kupkách sena konče. Lukáš Příkazký jako Francek přichází v dlouhém kožichu, odhaluje nahou hruď a zvířecky se vrhá na Maryšu a kupky se pod jejich vášnivým objetím rychle rozjedou.
Maryše už nic nepomůže, protože matka v podání Aleny Štréblové, nekompromisní podnikatelka, která potřebuje Vávrovo know-how, aby mohla prodávat žito i prasata v Praze, už dohodla její sňatek s Vávrou.
Vávra Ondřeje Pavelky je navzdory tomu, že hraje golf a svým partnerům říká Sergeji, vláčný trouba s tváří, v níž se odrážejí všechna citová hnutí, zejména když jeho mladá žena hraje na housle. A vůbec se snaží Maryšce zavděčit, jak to jde. Marně.
V. a A. Mrštíkové / Petr Kolečko / Daniel Špinar: Kauza MaryšaRežie a scénografie: Daniel Špinar |
Maryša chlastá jak duha, a když definitivně přijde o Francka, Vávrův osud je zpečetěn. Francek se z chasníka proměnil v podnikatele a skončil v náruči služky Rozáry, která konečně přijde na to, jaký je rozdíl mezi blbcem v tramvaji a v „poršáku“. Vávra prostě svému osudu neujde, kafe dostane, ale nakonec je stejně všechno jinak...
Kolečko a Špinar mají nápady a evidentně je přepisování klasiky baví a diváky rovněž, ale ve svém travestování pokaždé nepřekročí mantinely studentské recese. Tentokrát se ale přece jenom dostali o něco hlouběji než minule u Médeie.
