Jak se potom ale srovnat s tím, že právě jeho hudba má tak pozoruhodné účinky? Podle výzkumů americké neuroložky Francis Rauscherové z devadesátých let poslech Mozartových tónů prokazatelně zlepšuje časoprostorovou představivost. Když to novináři trochu přifoukli (kup si Mozarta, učiní tě chytřejším), zrodil se „Mozartův efekt“. Ve dvou státech USA, Georgii a Tennessee, byl zcela vážně předložen návrh zákona, podle něhož by každému novorozenci bylo povinně přidělováno CD s klasickou hudbou. A proč vlastně ne, když při poslechu Mozartových skladeb nedonošené děti rychleji přibývají na váze, epileptici pociťují zlepšení stavu, krávy zvyšují dojivost a pokusní potkani rychleji naleznou cestu z bludiště? Japonci teď tvrdí, že když zeleným banánům v dozrávací hale týden nonstop pouštějí Mozartovy tóny, rychleji sládnou – navíc se „Mozartovy banány“ samozřejmě líp prodávají. A dají se tak prý vylepšit třeba i nudle.
Nechme Wolfiho spát ve společném hrobě. Záhad kolem hudby ale míň nebude. Proč nás jedna melodie dožene k slzám a jiná k euforii? Proč durové akordy cítíme jako jasnější, šťastnější než mollové? Proč housle pomohly Einsteinovi vymyslet teorii relativity a Thomasi Jeffersonovi sepsat Deklaraci nezávislosti? A to vlastně ani nevíme, co z toho, co slyšíme, je jen iluze vytvořená naším mozkem. Bylo by hezké věřit tomu, že hudba nějak souvisí s něčím tak nepochopitelným, jako je vesmírná teorie strun. Že zkrátka všechno je jen věc harmonie a disharmonie. A pak je vlastně jedno, jestli si o Vánocích pustíte Mozarta, Nedvědy nebo Rammsteiny.
O autorovi| Alena Plavcová, alena.plavcova@lidovky.cz