Stařičká paní učitelka na lidové škole umění říkávala -vy, děvče zlaté, asi na ty vědy reelní nemáte buňky. A měla pravdu. Ještě dnes se mně zdají hrůzostrašné sny, v nichž jsem nucena u tabule řešit matematický příklad, zkonstruovat cosi s úhlem beta. Nebo ve snu odevzdávám písemnou práci, v níž jsem s bídou vypočítala jeden příklad, zatímco nad tím, v němž pán A vyjel z bodu B a jeho žena vyjela o deset minut později z bodu C, jsem uhryzala tužku, aniž bych se dozvěděla, kde se oba potkali.
Abych to shrnula: matematika byla noční můra mojí kariéry na základní i střední škole. A to přesto, že jsem chodila na základní školu s tzv. rozšířeným jazykovým vyučováním, kde by se dalo předpokládat, že největší důraz bude kladen na jazyk, v tomto případě francouzštinu.
Jenže ouha, náš třídní byl matematikář a rozděloval své ovečky na ty, které uměly počítat rovnice, a na ty, které to neuměly. Holek bylo v té druhé skupině víc a bylo jim pochopitelně dáváno najevo, že přece jenom jsou trochu méněcenné. Že většinou excelovaly ve francouzštině, nebylo tak důležité, stejně jako že se mnozí hoši po pěti letech intenzivní výuky jazyka pořád ještě neuměli vymáčknout.
Na střední škole byla mou třídní opět matematikářka, ovšem žena vrcholně laskavá a empatická, která navzdory tomu, co učila, dobře věděla, že nic se nemá přeceňovat a že dítka jsou buď na vědy reelní, nebo na vědy humánní. A to, že se občas objeví i takové dítko štěstěny, které zvládá oboje, nic neznamená.
Ideální škola pro mě je taková, která právě toto vezme na vědomí. Jazykové vyučování začínalo ve třetí třídě a tehdy, domnívám se, lze žactvo rozdělit podle toho, k čemu inklinuje, a umožnit mu přirozený rozvoj talentu. Když žák plynule čte a překládá z cizího jazyka, není snad nutné hystericky bazírovat na tom, aby uměl zlomky.
V dobách mé školní docházky se matematika nezdravě přeceňovala, což mělo jediný efekt - znenáviděla jsem si ji na věčné časy a byla pro mě zdrojem frustrace. Emancipovala jsem se téměř až v dospělém věku. Jsem přesvědčená, že se i špatně vyučovala - právě ten, který se na nás, matematické blbečky, díval svrchu, ji neuměl vysvětlit a bylo mu jedno, že půlka třídy jeho otrockému výkladu nerozumí.
Matematika se neučila jako předmět, který tříbí logické myšlení, ale jako nutné zlo složené z rovnic, slovních příkladů, goniometrických funkcí, tak jak to nalinkovaly učební osnovy.
Optimální výuku matematiky pro méně nadané si představuji jako uvolněný proces s určitým aspektem hravosti a také se stálou zpětnou kontrolou. Jakmile se totiž výklad zadrhne a jediný krok zůstane nepochopen, nemá smysl pokračovat. Jenže v běžných školách se musí všechno probrat, letět pořád dopředu a je jedno, jaká paseka v hlavě po tomto maratonu zůstane.
Na filozofické fakultě jsem se s matematikou vyjma jednoho semestru statistiky už nepotkala. Možná nejsem tak logická, jak bych měla být, ale prohlašuji při plném vědomí, že mi matematika nikdy nechyběla. A přesto ji od školních dob celý život táhnu za sebou jako balvan vlastního selhání a nedostatečnosti, který si při každém nezdaru zase připomenu. Ideální škola by se měla vyvarovat, aby něco takového v žácích vypěstovala.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
