Muž proti státu

V tichu a tmě září relikviář svatého Maura. Zlaté odlesky z památky nevyčíslitelné hodnoty však hrají i na temné struny lidské povahy. Energický muž, bez něhož by zlatý poklad stále ležel v suti hradní kaple, o tom ví své. Přes třicet let se Danny Douglas ze sebe snaží smýt nálepku chtivého zloducha.

Danny Douglas, Američan žijící ve Vídni, který hrál ústřední roli v objevení relikviáře sv. Maura

Přesně před 31 lety mělo dojít k podpisu dokumentu, který by Douglasovi změnil život. Dohody mezi Američanem z Vídně a socialistickým Československem o vyzvednutí důležité památky ležící kdesi v Československé socialistické republice. Jenže k tomu nikdy nedošlo. O dva dny dříve totiž kriminalisté v záři provizorního osvětlení a za hněvu nebes v podobě nezvyklé listopadové bouřky vyhrabali z podlahy hradní kaple nečekaný poklad: zlatý relikviář. Druhou nejcennější památku na českém území hned po korunovačních klenotech. Vyvrcholil tak fascinující příběh kombinující prvky detektivky a dobrodružného thrilleru.

„Tvrdí, že jsem lhal, že jsem chtěl Čechům vzít poklad,“ říká Danny Douglas. „Mám jednoduchou prosbu: Opravte ten příběh, který stvořila komunistická propaganda,“ podotýká šestasedmdesátiletý muž.

To se však zdálo nemožné, protože odborníci v archivech v minulosti nenašli ani zmínku o vzrušující honbě za „objevem století“ na začátku listopadu roku 1985. Chyběla klíčová smlouva, kterou se chystal Douglas 7. listopadu 1985 uzavřít s komunistickým Československem. Mlčí databáze ministerstev vnitra i zahraničí, marně po osobě jménem Danny Douglas pátrali experti v archivech Státní bezpečnosti (StB). Jako by někdo dokonale zametl stopy.

Serveru Lidovky.cz se nyní podařilo shromáždit některé dokumenty, na jejichž základě – a na základě vzpomínek přímých aktérů – se dají narýsovat kontury příběhu, v němž nechybí ztracená 800 let stará zlatá schránka, statisíce dolarů, špioni, strach ze smrti a velké emoce. Příběhu, jejž lze zrekonstruovat dílek po dílku.

„Podvedli mě, špehovali mě a lhali mi. Přesto mě líčí jako toho špatného. Přestaňte oslavovat špinavé metody komunistického režimu,“ říká naléhavě Danny Douglas.

Za brýlemi mu hrají živé oči, sedí v červenobílé košili v centru Prahy, gestikuluje a vypráví o tom, jak do Prahy jezdil v letech 1984 a 1985 a jak odlišný to tehdy byl pocit, když se ocitl na nepřátelském území.

Nebylo jednoduché ho přesvědčit, aby obsáhle vyprávěl o všech detailech životního dobrodružství. Douglas totiž už odmítá natáčení, veřejné diskuse i rozhovory.

Skutečný Indiana Jones

Odlesk relikviáře svatého Maura, nádherné velké zlaté schránky z počátku 13. století, v níž měly být mimo jiné uloženy ostatky svatého Jana Křtitele a mučedníka Maura, mu výrazně vpadl do života v roce 1984.

Douglas, muž s americkým občanstvím, žil, stejně jako dnes, ve Vídni. Provozoval firmu na zvířecí krmivo. Vedle toho měl ale pověst jakéhosi reálného Indiana Jonese. V minulosti se mu povedlo objevit cenné umělecké předměty značné hodnoty, které se posléze dostaly do muzea. Kromě toho hodně cestoval, uměl jednat s lidmi a měl zkušenost s komunistickými režimy. Jako překladatel totiž pracoval pro americkou armádu na známém hraničním přechodu v Berlíně Checkpoint Charlie. „Viděl jsem utrpení lidí na druhé straně hranice a naučil jsem se mluvit jazykem, jaký chtěl komunistický režim slyšet,“ vzpomíná Douglas.

To všechno byly důvody, proč mu Christian Beaufort-Spontin, potomek šlechtického rodu, který musel po druhé světové válce opustit západní Čechy kvůli kolaboraci s nacisty, pověděl o vzácném relikviáři svatého Maura. Beaufortové, kteří měli panství a zámky v dnešní Belgii, se považovali za jakési ochránce svatého pokladu. Schránku převezli na konci 19. století na český zámek v Bečově nad Teplou, chovali ji v tajnosti. Na začátku druhé světové války zakopal Heinrich Beaufort-Spontin, Christianův děd, relikviář v hradní kapli na Bečově. Pro jistotu.

Předválečný snímek relikviáře svatého Maura, díky němuž Danny Douglas věděl, jak schránka vypadá.

A tam zlatý poklad nedozírné ceny zůstal zapomenutý 46 let, protože si Beaufortové netroufli velký zlatý předmět na konci války při stěhování do Vídně odvézt.

Christian Beaufort-Spontin chtěl ovšem rodinnou památku získat z území, které patřilo pod nadvládu Sovětského svazu. Jako pracovník muzea ji viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. Navíc dva roky předtím, v roce 1982, provedl tehdy nepřístupným Bečovem kastelán Karel Macek pozoruhodnou dvojici, Christianovu tetu Elisabeth s manželem Maxem von Croyem. Mezi řečí se jim zmínil o uvažované rekonstrukci hradu a zámku, při které mohl být relikviář teoreticky nalezen. I to mohlo hrát roli, proč se po více než čtyřech desetiletích začali Beaufortové zajímat o osud relikviáře. Paradoxní je, že bečovský hrad na rozdíl od zámku na rekonstrukci stále čeká.

Předválečný snímek relikviáře – čelní strana.

„Otec (Friedrich Beaufort-Spontin) mi dal pravomoc, abych se pokusil získat předměty, které zůstaly v Čechách. Řekl jsem mu, že by se to možná mohlo podařit, ale on tomu nevěřil. Nechtěl o tom nic vědět. Pro něj se ta věc uzavřela v roce 1945,“ řekl před rokem a půl v rozhovoru pro Daily Mail Christian Beaufort-Spontin. S českými novináři nekomunikuje. A ani s českými úřady v polovině 80. let minulého století komunikovat nechtěl.

Douglas na scéně

A tak vstoupil na scénu Douglas. „Vždycky jsem se zajímal o umění a právo a mám rád komplikovaná jednání. Možná jsem si tehdy neuvědomoval, do jakého nebezpečí se ženu,“ říká. V červnu roku 1984 navštívil československou ambasádu ve Vídni na Penzinger Strasse, tehdy přeplněnou agenty StB. Přišel s nabídkou. Sdělil zaskočeným pracovníkům úřadu, že ví o jednom cenném uměleckém předmětu, který je ukryt na československém území. Dodal, že o něm nikdo neví, nikomu v Československu nechybí a že by ho chtěl za určitých podmínek vyvézt.

Zpočátku mu nevěřili, až po čase se dala komunistická mašinerie do pohybu. „Trvalo tři měsíce, než mi domluvili schůzku v Praze. Chtěl jsem jednat s ministrem kultury, ale oni mě poslali na jednání s Artií,“ vypráví Douglas. „Sami z toho udělali obchod.“ Artia byl státní podnik, který se zabýval vývozem uměleckých předmětů, převážně šperků. Představovala jeden z kanálů, kterým se soudruzi mohli dostat k cenným valutám.

Vypadalo to, že má Douglas trumfy v rukou. Komunistický režim tápal, neměl tušení, o co by mohlo jít. Navíc tu byla lákavá vidina statisíců dolarů. Jenže totalitní stát měl mnoho nástrojů: tajnou policii a špiony a ti uměli rozehrát triky. A neváhal je nasadit.

Tehdy do příběhu vstupuje další důležitá postava, kriminalista František MaryškaOsoby za podtrženými jmény si můžete kliknutím připomenout.. Dostal pověření vést tajný tým Starožitnost, kam si přibral dva kolegy Josefa Čmolíka a Miroslava Dvorského. Měli zjistit, o co Douglasovi jde. Podle jejich vzpomínek byli o případu informováni také předseda vlády Lubomír Štrougal i prezident Gustáv Husák.

Policisté se vydávali za úředníky ministerstev a účastnili se schůzek s Douglasem, které se konaly v letech 1984 a 1985 v Praze. Američan přijížděl do hlavního města autem, nikdy nezůstával na noc, nic na schůzkách nejedl a pil kolu. „Měl jsem trochu strach, věděl jsem, co komunisté mohou lidem udělat i kvůli mnohem menším věcem. Měl jsem jedinou zbraň: informace,“ líčí Douglas.

František Maryška pózuje v roce 2005 před zámkem v Bečově nad Teplou při 20. výročí nálezu relikviáře svatého Maura.

Sedával sám na jedné straně stolu, na druhé bylo deset lidí, z nichž většina mlčela a dělala si poznámky. „Myslel jsem si, že jednám s historiky. Byli velmi milí, divil jsem se, proč o těch komunistech všichni tak špatně mluví. Říkal jsem si, když budu jednat čestně, nic se mi nemůže stát.“

„Choval se seriózně a my jsme se k němu také chovali seriózně. Nic jsme nezapírali, nelhali jsme. Kdyby se zeptal, řekli bychom mu to,“ vysvětloval utajení František Maryška, který předloni zemřel, v dokumentu „Hon na svatého Maura“. „Přišlo nám jednodušší, že když najdeme to, co chce, nebudeme za to muset nic platit. Jako dneska fandíme českému fotbalu, my jsme fandili českému státu. Nepropadla by žádná jistina, bylo by jednodušší si to najít a poděkovat,“ vzpomínal Maryška.

Únos a injekce pravdy

Totalitní režim ale do zbraně povolal i další chapadla moci.

V období mezi jednáními sledovali Douglase ve Vídni agenti StB. Zjistili jeho kontakty s Christianem Beaufort-Spontinem, navštívili jeho otce Friedricha, vydávali se za pracovníky československého muzea a vyptávali se ho na předměty z Bečova.

Podle listiny, která se odvolává na informace z archivů a kterou Douglas obdržel v roce 2002, navrhovala vídeňská buňka StB, že Američana unese a použije na něj injekci pravdy, případně na něj nasadí ženu, aby ho kompromitovala. Podle listiny tyto praktiky zamítli v Praze sovětští poradci – v roce 1985 totiž probíhalo sbližování šéfů USA a SSSR Reagana a Gorbačova a Sověti nechtěli riskovat nějakou krizi.

Podle Douglase obsahovaly dokumenty i úsměvné informace: policisté si po setkáních s Američanem nechali proplácet cigarety, potraviny a nápoje...

„Také jsem slyšel, že do toho byla zainteresovaná StB, ale nic o tom nevím,“ říkal kriminalista Maryška. Státní bezpečnost byla čtvrté správě kriminální ústředny nadřazená a nemusela ji o svých aktivitách informovat. Něco ovšem začínal tušit i Douglas. Z americké ambasády mu přišlo varování: Dávejte si pozor.

Douglasových devět procent

Mezitím tři pražské schůzky přinesly výsledek. Byla dojednána dohoda, stačilo ji jen podepsat.

Originál smlouvy, na jejímž znění se dohodl Danny Douglas se zástupci československého státu v roce 1985: strana 1 (klikněte pro zvětšení a další strany).

Originál smlouvy, na jejímž znění se dohodl Danny Douglas se zástupci československého státu v roce 1985: strana 2.

Originál smlouvy, na jejímž znění se dohodl Danny Douglas se zástupci československého státu v roce 1985: strana 3.

Originál smlouvy, na jejímž znění se dohodl Danny Douglas se zástupci československého státu v roce 1985: strana 4.

Originál smlouvy, na jejímž znění se dohodl Danny Douglas se zástupci československého státu v roce 1985: strana 5.

Smlouva, kterou mohl server Lidovky.cz prostudovat, vytyčovala tyto mantinely: předmět neměl být nijak spojen s Československem ani se Sovětským svazem a neměl mít politický ani vojenský charakter.

Douglas měl podle smlouvy složit v řádu dní po podpisu postupně 10 tisíc dolarů na československé ambasádě ve Vídni, částka měla krýt náklady na vyzvednutí pokladu a na odhadního znalce. U švýcarského notáře měl dále uložit jako jistinu částku 250 tisíc dolarů.

ČSSR měla naopak u švýcarského notáře zanechat šek v hodnotě 500 tisíc dolarů.

Relikviář měl podle smlouvy po vyzvednutí ocenit nejprve znalec určený firmou Artia. Pokud by odhadl nižší cenu než jeden milion dolarů, mohl si Douglas přizvat své dva znalce. Výsledná odhadní cena by se určila jako aritmetický průměr tří částek.

Pokud by podle smlouvy obě strany souhlasily, měl být relikviář prodán. 73 procent částky mělo připadnout ČSSR, 27 procent Douglasovi (z toho mělo patřit 18 procent rodině Beaufortů, Douglasovi by tedy zůstalo 9 procent).

Jaká je vlastně hodnota relikviáře svatého Maura? To nikdo neví, odborníci mluví o nevyčíslitelné položce či o druhé nejcennější movité památce na českém území po korunovačních klenotech. Před první světovou válkou byl pro potřebu soudního sporu v Belgii relikviář oceněn na 300 tisíc franků. Dnes je relikviář pojištěn na půl miliardy korun. Jeho cena se tak patrně pohybuje v řádu stamilionů korun.

Pokud by se ČSSR rozhodla, že si chce relikviář nechat, připadlo by podle smlouvy 50 procent odhadní ceny Douglasovi, maximálně však oněch půl milionu dolarů, což byla velmi tučná suma – v dnešní sobě by šlo zhruba o 1,1 milionu dolarů, tedy necelých 27 milionů korun.

„Pokud by Československo nechtělo, schránka by nikdy neopustila jeho území. Myslím, že to byla férová dohoda,“ říká Douglas.

Jenže na československé straně taková spokojenost nepanovala. Nebo jinak řečeno, za železnou oponou nevládla jednota. Zatímco zaměstnanci podniku Artia obchod schvalovali, protože by díky němu hravě splnili roční plán, a náznaky o svolení k prodeji přicházely podle policistů i z vládních míst, kriminalisté dál usilovně pátrali.

Chytali se každého Douglasova slova či gesta. A Američan jim občas nechtěně pomohl. „Udělal jsem chyby,“ přiznává Douglas. Ta největší, pokud se to tak dá nazvat, přišla na posledním setkání.

4. listopadu 1985 se v Karlových Varech setkává Douglas s kriminalistou Maryškou. Ústně si potvrzují platnost dohody. Douglas pak Maryškovi upřesňuje velikost objektu a potvrzuje, že se nachází na Bečově. Navíc prozradil, že k vyzvednutí potřebuje pouze čtyři muže, lopaty a detektor kovu.

Smlouva byla před podpisem, policisté ale hráli o čas, tvrdili, že ještě nemají dostatek peněz na jistinu, proto byl na Maryškovu žádost podpis odložen na 7. listopadu. Už předtím kriminalisté zúžili hledání pouze na Bečov. Do té doby ovšem přehrabovali zahrady, kde našli jen hromady rezavého šrotu. Protože Douglase netrápila zima, pochopili, že musí hledat uvnitř.

Douglas odjel do Vídně.

Do Česka se vrátil až za mnoho let.

Ze špíny se zalesklo zlato

5. listopadu se v rozsáhlých prostorách bečovského hradu a zámku rozjela frenetická akce. Policisté s kastelánem Karlem Mackem prolézali zámecký areál od sklepa po půdu. A byli úspěšní.

V hradní kapli si všimli, že některá prkna na podlaze někdo v minulosti uvolnil. Vytrhli je. Kastelán obstaral provizorní osvětlení, kriminalisté vnořili lopaty do suti – a ta se jakoby propadla. Ve skutečnosti se suť hrnula do popraskané skleněné schrány, v níž byla hledaná památka uložena. Odhrábli další kus a ze špíny se zalesklo zlato. Našli relikviář svatého Maura.

Ke zpětnému zděšení archeologů se ho rozhodli sami vykopat. „Zvedali jsme to ve čtyřech. Jak jsme to zvedli, tak se venku zablesklo a zahřmělo,“ zmínil neobvyklý listopadový jev v půlnoční hodinu tehdejší kastelán Macek v televizním dokumentu (je ke shlédnutí ve webovém archivu České televize).

O konci obchodu se Douglas dozvěděl telefonicky ve Vídni. „Mnoho lidí mi říkalo, proč jsem nešel za Štrougalem, že by mi pomohl, ale já jsem nechtěl, věřil jsem jim,“ podotýká Douglas. Ani ho nikdy nenapadlo, že by se mohl pokusit někoho uplatit. „Že lidé, se kterými jednám, nejsou historikové, mi došlo příliš pozdě.“

Ačkoli překonával zklamání z výsledku, hodně známých Douglase utěšovalo, že měl vlastně velké štěstí, že u nálezu nebyl. „Nemyslím si, že by mě tam zatkli, nevím. Ale mohli říct, že se budu podílet na nákladech na restaurování a to bylo hodně peněz.“

Relikviář se totiž na několik dní ocitl v kanceláři kriminalisty Maryšky, kosti připisované světcům a další obsah schránky měl policista pod stolem v pytli. Pak komunistické vedení rozhodlo, že umělecký předmět raději zavře do sejfu dnešní České národní banky. A tam se relikviář rozpadl. Trvalo dalších šest let, než se vyřešilo, které instituci bude středověký skvost patřit. A dalších 11 let uplynulo, než se povedlo špičkovou práci středověkých řemeslníků při unikátním restaurátorském zásahu opravit.

František Maryška se s Dannym Douhlasem setkali v roce 2005. Měli si co vysvětlovat.

V roce 2002 se schránka znovu zaskvěla ve své kráse a od té doby je magnetem bečovského zámku.

Tady by mohl dlouhý příběh šťastně skončit, ale nekončí…

Pověst amerického překupníka

V novém tisíciletí se na scénu znovu vrací i Douglas, ačkoliv nebyl pozván ani na slávu v roce 2002, ani na dvacáté výročí nálezu v roce 2005. A zjišťuje, že je v Česku líčen jako lačný americký překupník, který chtěl malou zemi obrat o poklad a obohatit se. „Je to dobrý příběh, uznávám,“ podotýká ironicky. „Má špatného hrdinu: mě. A dobrého: Františka Maryšku. Však ten příběh také vymysleli ti nejlepší, autoři komunistické propagandy. Neobviňuji pana Maryšku, ten odvedl skvělou práci, ale mluvíme tady o tehdejším systému.“

Douglas, který míní, že byl tehdy v roce 1985 podveden, se tak pouští do dalšího zápasu. Tentokrát požaduje, aby Česko oficiálně uznalo jeho klíčový podíl na nalezení „objevu století“. „Špehovali mě a teď tvrdí, že relikviář našli sami. Po 46 letech. Jaká souhra okolností,“ opakuje Douglas důrazně.

„Nesmírně mu záleželo na tom, aby ho jeho děti nevnímaly jako zlého amerického obchodníka,“ vysvětluje starostka Bečova Olga Haláková. Ta se dnes s Douglasem přes počáteční nedůvěru stýká. „Vztah k našemu městu má přátelský. Chce být uznán jako iniciátor nálezu,“ říká Haláková, která zprostředkovávala i kontakty s několika ministry kultury.

Jako první řešil „případ Douglas“ v roce 2003 ministr Pavel Dostál (zemřel v roce 2005 – pozn. red.). Ten ovšem Douglase nepotěšil: napsal mu, že nemůže být podle občanského zákoníku uznán jako nálezce, protože nikdy neprozradil, o jaký předmět se jedná, ani nebyl na místě nálezu. „Je neuvěřitelné, že porovnával situaci z roku 1985 se zákony v roce 2003,“ zlobí se Douglas, který Dostálovi odepsal, že „v té době nebylo možné hrát s odkrytými kartami“ a že mu mohlo jít i o život.

Dopis, který Douglasovi napsal ministr kultury Pavel Dostál v roce 2003. Píše, že Američana nemůže uznat jako nálezce relikviáře (klikněte pro zvětšení).

Zklamání vystřídala úleva

A roky dál ubíhaly. Douglas jezdil do Bečova na letní slavnosti, několikrát se setkal i s Maryškou. Poprvé v roce 2005, kdy Douglas tajně přijel na výročí nálezu. „K mému překvapení mi přiznal, že mě tehdy podvedli. Změnil se i postoj novinářů a vědců,“ popisuje Douglas.

V roce 2013 se dočkal i osobního setkání s ministrem, tehdy resort kultury vedl Jiří Balvín. Ten posléze Douglasovi napsal v osobním dopise, že si je vědom jeho přínosu k vyzvednutí cenné památky, a ocenil jeho přátelské vztahy s Maryškou. Bylo to ale opět méně, než Američan čekal.

Dopis, který Danny Douglas obdržel od ministra Jiřího Balvína v roce 2014 (klikněte pro zvětšení).

Báli se ministři, že kdyby Douglase uznali oficiálně jako iniciátora nálezu, mohl by požadovat nálezné? To by v případě takové památky, jako je relikviář svatého Maura, mohla být značná suma. „Jeden ministr se mě ptal, kolik bych případně požadoval peněz. O peníze mi nejde. Řekl jsem mu, že bych dal polovinu na charitu, tak bych se před charitou nechtěl stydět,“ popisuje Douglas odpověď, která politika zmátla.

„Chápu, že v roce 1985 vytvořili svou verzi příběhu, ale proč se jí drží i současné Česko, tomu nerozumím,“ diví se Douglas.

V Bečově ho většina lidí zná. „Když přijede, projde městem, s každým se pozdraví. Je bezprostřední a asertivní. Máme tady krásnou fotografii, na níž je ve vážném rozhovoru s desetiletými kluky,“ popisuje starostka Haláková.

O kus dál, na zámku v Bečově, v potemnělé místnosti, září do tmy zlatý relikviář, až se návštěvníkům tají dech. Část turistů ovšem vnímá, že relikviář má kořeny jinde, v Belgii. „Návštěvníci nám často říkají, že si hlavně přejí, aby nám ten poklad zůstal,“ říká na závěr prohlídky bečovská průvodkyně.

„Nejdřív jsem byl zklamaný, ale teď už nejsem. Relikviář byl zachráněn a já jsem pořád naživu, abych o tom mohl vyprávět,“ podotýká Douglas.

V roce 1985 se stal iniciátorem dění, které vedlo k nálezu století, tedy k objevení relikviáře svatého Maura v suti hradní kaple v Bečově nad Teplou. Přesto ho Česko neuznává jako nálezce vzácné památky. „Oni říkají: my jsme to našli sami, to je směšné,“ vrací se Danny Douglas v rozhovoru pro server Lidovky.cz ke zdlouhavým jednáním, které tehdy vedl s představiteli komunistického režimu.

Listina, kterou obdržel Danny Douglas v roce 2002. Osoba, která nechce prozradit svou identitu, mu poslala popis návrhů, jak chtěla vůči němu v letech 1984-1985 postupovat StB (klikněte pro zvětšení).

Překlad do češtiny: „Vážený pane Douglasi! Při bádání v archivech českého ministersta vnitra a ministerstva zahraničních věcí České republiky z let 1982-1987 jsem narazil na tuto (následující) skutečnost:

V inkriminovaných letech velel pan [přeškrtnuto] Státní bezpečnosti (státní tajné policii) na české ambasádě ve Vídni (1140 Wien, Penzinger Str. 11-13). Ten o Vaší věci rozhodoval. Podával do Prahy žádosti, abyste byl unesen a mučen, aby Vám byla podána takzvaná injekce pravdy (skopolamin) apod. Měl jste být špehován, vydírán a kompromitován jednou ženou. Všechny tyto návrhy však byly Prahou postupně odmítnuty s odůvodněním, že to nebylo přání sovětských poradců. [přeškrtnuto].

Po politických změnách v listopadu 89 se v českém tisku mnohokrát o [přeškrtnuto] negativně psalo. V Rakousku byli a dodnes jsou někdejší příslušníci Státní bezpečnosti (státní tajné policie). podřízení pana [přeškrtnuto], souzeni, jakmile vstoupí na rakouské území (např. [přeškrtnuto] atd.)“

Proč vás požádal Christian Beaufort-Spontin, jehož rodina relikviář před druhou světovou válkou vlastnila, abyste s komunistickým Československem jednal o vyzvednutí památky vy? Nebylo by lepší, kdyby se na československé úřady obrátil sám?

Předpokládám, že protože jeho rodina musela všechno nechat v Československu, nebylo by mu to příjemné.

Žil jste ve Vídni. A pak jste se pustil do riskantního podniku za železnou oponou. Neodrazovala vás rodina?

Odrazovala. Ale já jsem byl opatrný, jako vždy, když jsem cestoval do nejistých oblastí. Dodržoval jsem pravidla a nebral jsem si sebou nic, co by mohli na hranicích považovat za podezřelé.

Vybavujete si prohlídky na hranicích?

Čekal jsem tam hodiny, i když přede mnou byly pouze dvě, tři auta. Všechno mi vzali, třeba rakouské noviny. Brával jsem sebou časopis Playboy, oni ho vzali a byli šťastní. Hrál jsem tu hru s nimi. (usmívá se) Po příjezdu do Prahy jsem se vždy nahlásil na americké ambasádě, aby o mně věděli.

Při jednáních v Praze jste nic nejedl, nepil jste vodu…

Díky bohu vodu nepiju. Preferuji kolu nebo jablečný džus.

Státní bezpečnost (StB) vás prověřovala. Tušil jste, že máte v patách špiony?

Ano i ne. Nevěděl jsem, že mě sledují ve Vídni. Tehdy mě viděli při schůzce s Christianem Beaudortem-Spontinem.

Kdy jste přišel na to, že lidé, se kterými jednáte o případném vyvezení umělecké památky, nejsou historikové, ale policisté?

Naneštěstí příliš pozdě. (usmívá se) Schůzky probíhaly tři, čtyři hodiny. Proti mně sedělo deset lidí, ale jen dva lidé mluvili, ostatní jen poslouchali. Při různých příležitostech jsem se potkal s různými lidmi, říkal jsem si, že když budu jednat čestně, tak se domluvíme. Lidé mi říkali, proč jsem nešel za Štrougalem (tehdejší předseda vlády – pozn. red.), že by mi pomohl, ale já jsem nechtěl. Věřil jsem našemu jednání. Oni říkají, my jsme to našli sami, to je směšné. Jednání zdržovali, špehovali mě, aby získali co nejvíce informací. Čtyřicet šest let o relikviáři nevěděli a po jednom roce vyjednávání se mnou ho najednou našli. A nechtějí mě označit jako nálezce. Není fér říci, my jsme to našli, Douglas neudělal nic, to je lež.

Po letech jste s Františkem Maryškou, který v roce 1985 vedl tajnou akci Starožitnost a v listopadu před 31 lety relikviář našel, navázali přátelský vztah.

Setkali jsme se několikrát a on mi říkal, to nebylo hezké, co jsme udělali. A já mu na to odpovídal, ale vy jste tam seděl na těch jednáních, pane Maryško, všechno to znáte. On za nález dostal nějaký porcelán, aspoň něco. (směje se)

Proč jste rovnou neřekl o co jde, ukázal místo a tím byste měl nezpochybnitelný nárok na nálezné?

Ano, tím by to celé bylo velmi jednoduché, za měsíc mohlo být hotovo. Ale nejednal jsem jen za sebe, Beaufortové to takhle nechtěli, říkali, vždyť je to naše, proč bychom měli chtít nálezné.

Měl jste už na relikviář kupce?

Nevěděl jsem, v jakém stavu schránka bude. Takže možností bylo několik.

Přiznáváte, že jste se během jednání dopustil chyb. Co byste nejraději změnil?

Má největší chyba byla, že jsem věřil české straně. Udělal jsem chyby, ale myslel jsem, že oni po té věci nepátrají. Hodně lidí se mě také ptá, proč jsem určil Karlovy Vary za místo závěrečného setkání. Mohl jsem trvat na Praze a nic by nenašli, ale já jsem nechtěl lhát, aby pak neřekli, podívejte, ve smlouvě je napsaná Praha a ono je to v Bečově. A proč jsem řekl, že potřebuji nářadí. Je jednoduché po třiceti letech říkat, že tohle a tohle byla chyba.. Měl jsem počkat ještě pět let.

Gemy osazené ve filigránových prvcích jsou datované mezi 1. stol př. n. l. až 2. stol. n. l., kdy dosáhla jejich produkce v antickém Řecku největšího rozmachu. Materiálem jsou odrůdy chalcedonu (karneol, onyx, achát a jaspis), do kterých byly ryty dekory, figurální a zvířecí motivy.

Někteří příslušníci policie se domnívali, že jste býval agentem CIA?

Nevím, kde to vzali. Sloužil jsem v americké armádě, pracoval jsem jako překladatel v Berlíně. Ale možná se musíte zeptat přímo na CIA. (usmívá se)

Přemýšlel jste někdy o tom, co by se stalo, kdybyste vykopal relikviář s policisty za zády? Co kdyby vás třeba zatkli?

Nemyslím si. Ale když se dívám zpátky, tak mě fakt, že jsem tam nebyl, uchránil od potíží. Lidé mi říkají, že jsem měl štěstí. Relikviář byl ve velmi špatném stavu a oni mohli chtít, abych se podílel na nákladech na opravu. Navíc pak udělali chyby při vyzvedávání a ještě umístili relikviář do bankovního sejfu. Jak mohli být tak hloupí?

Považujete honbu za svatým Maurem za svůj životní obchod?

Ve skutečnosti ne. Měl jsem lepší výsledky při jiných obchodech, ale tenhle byl bezpochyby velmi vzrušující.

Čím si vysvětlujete, že vám český stát nechce oficiálně připsat zásluhy za nález relikviáře svatého Maura?

Asi si uvědomují, že bych mohl mít nárok na nálezné. Schránka byla ztracená 46 let a pak po několika schůzkách se mnou ji najednou našli. Jaká souhra okolností! Ministr Dostál mi napsal, že nemám nárok na nálezné, protože jsem nebyl na místě, když takzvaní historikové relikviář objevili. Ale jak může srovnávat situaci z roku 1985 se současností. Měl jsem podobný případ v Polsku, ale tam jsme se s demokratickou vládou dohodli.

Ale relikviář jste chtěl vyvézt a prodat. Proč by vám Češi měli být vděční?

Musím se odkázat na smlouvu. Nikdy jsem nebyl v pozici, abych rozhodoval o tom, že má být schránka vyvezená z Československa a kdokoli toto říká, tak nemluví pravdu. Vždycky to bylo podle smlouvy společně, společně. Požadoval jsem tu jistinu ve výši 500 tisíc dolarů, abych měl jistotu, že když to vykopeme, že mi neřeknou sbohem.

Relikviář sv. Maura byl k vidění na výstavě na Pražském hradě.

Věděl jste v roce 1984, že relikviář patří podle Benešových dekretů Československu?

Samozřejmě.

Když byl relikviář zrestaurován a v roce 2002 veřejně odhalen, nebyl jste pozvaný. Mrzí vás to?

Ani ne.

Pro list Daily Mail promluvil před rokem a půl Christian Beaufort-Spontin. „Celé to bylo provedené hloupě. Byl jsem moc mladý. Dneska už bych na nic podobného nepřistoupil, jsem z toho celého unavený a zahanbený,“ citoval ho list. Co si o tom myslíte?

S tím nemohu souhlasit.

Rád riskujete?

Myslím, že jsem v životě nikdy neriskoval, alespoň ne záměrně. Mám rád umění a právo a komplikovaná vyjednávání, ale obvykle jsem raději opatrný a dobře připravený. Možná jsem si tehdy to nebezpečí neuvědomoval.

Myslíte si, že se v Evropě dají najít další poklady?

Věřím, že ano.

Co si myslíte o polské honbě za zlatým vlakem?

Polská vláda nabízí nálezné 10 procent, to je jediné, co k tomu mohu říci. To není špatné.

Reliéfy zobrazují výjevy ze života svatého Jana Křtitele, svatého Maura a svatého Timoteje. Sošky a reliéfy na relikviáři sv. Maura patří svou kvalitou k vůbec nejlepším plastikám zlatnicky zhotoveným v kontextu středověkého zlatnictví.

Na Bečov jste se vypravil až v roce 2005. Jak to probíhalo?

Jeden novinář mě přemluvil, ať se tam jedu podívat, že je tam slavnostní akce. Nikdo nevěděl, že tam budu, ale Maryška mě hned poznal, pozdravili jsme se. Byli tam novináři a hosté, i z Belgie. Nechal jsem Maryšku mluvit prvního, hovořil asi dvacet minut. Pak jsem si vzal mikrofon, řekl jsem, že to bude krátké a že nic z toho, co řekl pan Maryška, není pravda. Koukali na mě. (směje se)

Myslíte si, že současní Češi vás přijímají lépe než v minulosti?

Nemyslím si, že by o tom Češi moc věděli. Přikládáme relikviáři moc velkou váhu. Jděte na ulici a zeptejte se lidí. Tak dva ze sta budou o relikviáři vědět.

Když jsem o vás mluvil se známými, říkali „aha, to je ten lovec pokladů“.

Lovec pokladů, ano. (směje se)

Může Česko přijít o relikviář svatého Maura? Odpověď zní ne, i když se kolem vlastnictví drahocenné památky vedly spory.

Relikviář svatého Maura je k vidění na zámku v Bečově nad Teplou.

Česko, resp. Československo se stalo majitelem relikviáře poté, co byl majetek rodiny Beaufort-Spontinů zkonfiskován na základě Benešových dekretů po druhé světové válce. Ve skutečnosti ovšem stát fyzicky vlastní schránku až od roku 1985, kdy byla vykopána ze suti pod podlahou hradní kaple v Bečově nad Teplou.

Pokud by si na relikviář mohl někdo dělat jakýsi nárok, byla by to belgická církev. Relikviář byl vyroben na území dnešní Belgie, kde se po většinu své existence nacházel, a je svázán s městem Florennes.

„V Belgii je relikviář svatého Maura mezi historiky a lidmi, kteří se zajímají o středověké šperkařství, velmi dobře známý. Je to nádherná věc,“ sdělil serveru Lidovky.cz historik Jeroen Deploige z univerzity v belgickém Gentu.

Jenže jedinou možností, jak by památka mohla připadnout belgické církvi, je zpochybnit vlastnictví šlechtického rodu Beaufort-Spontinů.

To se v minulosti stalo dvakrát.

Celý příběh začal tím, že děkan z Florennes potřeboval v roce 1838 opravit popraskaný zvon, a tak prodal v té době poničený relikviář vévodovi Alfrédu Beaufort-Spontinovi za 2500 franků. Jenže podle církve byl tehdy prodej podmíněn tím, že relikviář nikdy neopustí území Florennes.

Už v roce 1851 byla transakce poprvé napadena u soudu. Tehdy belgický stát neúspěšně tvrdil, že nákup je protiprávní, protože není v souladu s vnitrostátními právními předpisy týkajícími se takové památky.

V roce 1880 odvezli Beaufortové schránku na výstavu do Bruselu, čímž měli porušit podmínku, že relikviář neopustí katastr Florennes. Beaufortové se v Belgii necítili komfortně, a zamířili proto do Rakouska-Uherska. Usídlili se na Bečově, kam převezli většinu rodiného majetku včetně relikviáře.

Zámek v Bečově nad Teplou.

V Belgii mezitím došlo k dalšímu soudnímu sporu ohledně vlastnictví drahocenné památky, která byla na konci 19. století oceněna na 300 tisíc fanků. Spor skončil nakonec v roce 1901 mimosoudním vyrovnáním. Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 tisíc franků.

„Nemyslím, že by dnes mnoho lidí v Belgii zpochybňovalo vlastnictví relikviáře,“ říká historik Deploige. „I když by bylo samozřejmě krásné, kdyby byl v nějakém muzeu.“

Mezi Florennes a Bečovem nad Teplou panují v současnosti velmi přátelské vztahy. Bečovská starostka Olga Haláková byla v Belgii několikrát, delegace z Florennes zase jezdí do Bečova. „Oni si dokonce vyrobili svůj relikviář,“ popisuje Haláková.