Věcné a přitom inspirativní vysvětlení selhání dávných civilizací přináší kniha Josepha Taintera Kolapsy složitých společností.
Většina autorů, jejichž díly jsme se tu zabývali, zjevně civilizace a složité společnosti schvaluje. Složitost vnímají jako žádoucí, a dokonce chvályhodný stav lidských záležitostí.
Civilizace je pro ně vrcholným úspěchem lidské společnosti, výrazně výhodnějším než jednoduché, méně diferenciované formy organizace. Chvála uměleckých, literárních a vědeckých úspěchů civilizací s tím má zjevně mnoho společného stejně jako pohled průmyslového světa na sebe sama jakožto na vyvrcholení lidských dějin.
Vzhledem k důrazu kladenému na občanskou společnost jakožto na fenomén žádoucí je téměř nevyhnutelné, že na kolaps nahlížíme jako na katastrofu. Konec uměleckých a literárních prvků civilizace a nadstavbových služeb či ochrany, jež poskytuje administrativa, je vnímán jako strašná událost, jako zánik skutečného ráje.
Archeologická katastrofa Představa, že kolaps je katastrofou, je hojně rozšířená nejen u veřejnosti, ale též u badatelů, kteří se jím zabývají. Pro archeologii to platí stejně jako pro kterýkoli jiný obor. My, archeologové, máme jakožto profesní skupina sklon nepoměrně více studovat městská centra, kde se běžně nacházejí ty nejbohatší archeologické pozůstatky.
Když jsou s kolapsem tato centra opuštěna nebo se co do velikosti zmenší, je tato ztráta katastrofální pro naši datovou základnu, muzejní sbírky, a dokonce i pro naši schopnost zajistit si finanční podporu. (Temná období jsou jen zřídkakdy atraktivní pro filantropy nebo financující instituce.) Vinni nejsou ale jen archeologové. Klasičtí vědci a historici, kteří spoléhají na literární prameny, mají rovněž předsudky vůči temným obdobím, neboť v takovýchto obdobích jejich datová základna rovněž většinou mizí.
Méně předpojatý přístup spočívá v tom, že budeme nejen studovat elity a jejich výtvory, ale též získávat informace o výrobních segmentech složitých společností, které přetrvávají, třebaže ve zmenšeném počtu, i po kolapsu. Archeologie má samozřejmě potenciál takové informace poskytnout.
Je třeba znovu zdůraznit, že složité společnosti se v lidské historii objevily teprve nedávno. Kolaps tedy neznamená pád do nějakého prvotního chaosu, ale návrat do normálního stavu nižší složitosti. Proti představě, že kolaps je bez výjimky katastrofou, navíc hovoří také námi předložená teorie.
Jelikož je kolaps způsobován klesajícími mezními výnosy, je to v podstatě úsporný proces (mezní výnos označuje množství, o které vzroste výnos z nějakého procesu po navýšení vkladu. Například, o kolik vzroste výnos statku na každou novou sílu, pozn. red.) Kolaps nastává tehdy, když je nutné vrátit mezní výnosy organizačních investic na příznivější úroveň. Pro obyvatelstvo, které za svou podporu složitosti dostává zpátky jen málo, vede ztráta složitosti k ekonomickým a patrně i administrativním ziskům.
A člověk si v této souvislosti opět vzpomene na podporu, kterou pozdně římské obyvatelstvo poskytovalo barbarům pronikajícím do jeho země. Postoje pozdních Mayů k jejich správním činitelům nelze zjistit, je však snadné si je domyslet.
Když se stát nevyplatí Společnosti kolabují, když působící tlak vyžaduje jisté organizační změny. V situaci, kdy by mezní užitečnost ještě větší složitosti byla příliš nízká, představuje kolaps úspornou alternativu. Proto se Chacoánci rozhodli nevzepřít poslednímu suchu, protože náklady na to by byly s ohledem na očekávané přínosy příliš vysoké. Ačkoli konec chacoánského systému znamenal konec určitých výhod, přinesl zároveň zvýšení mezních výnosů organizace.
Obdobně dospěli i Mayové do bodu, kdy vývoj ke složitějším státním útvarům vynášel při vynaložení velkého úsilí jen málo. Protože status quo byl natolik zhoubný, byl kolaps jediným logickým řešením.
Musí každá složitá společnost prodělat tento proces? Vedou investice do složitosti vždycky k bodu, kdy mezní výnosy klesají? Moderní ekonomické výzkumy neposkytují jasnou odpověď na tuto otázku.
V této publikaci pouze tvrdíme, že tam, kde tento proces probíhá a nekontrolovaně pokračuje, bude společnost v důsledku toho ke kolapsu náchylná. Protože méně nákladná organizační řešení jsou volena dříve než nákladná, zdá se být jasné, že potřeba přidávat další organizační prvky musí pravidelně vést k poklesu mezních výnosů.
Je třeba připustit, že tento přístup připravuje kolaps o značnou část jeho mysterióznosti a dělá z něj zcela pozemskou ekonomickou záležitost. Nejde, jak by řekl Finley, „… ani o dramatický, ani o romantický náhled… na velká kataklyzmata dějin. Člověk by z toho film nenatočil.“ ved Knihu Josepha A. Taintera Kolapsy složitých společností vydalo nakladatelství Dokořán. Text upravila a zkrátila redakce LN.
***
DÁLE VYŠLO
Českého překladu se dočkal Jirkův vesmírný lov pokladů, pokračování popularizačního dobrodužného románu z dílny slavného fyzika Stephena Hawkinga a jeho ženy Lucy. Tentokrát se Jirka pohybuje spíše v hranicích sluneční soustavy než po extrémních objektech (jako jsou černé díry), které jsou Hawkingovou odbornou doménou. Kniha obsahuje někdy ohromné množství informací, přesto v první řadě zůstává kouzelně optimistickým (někdy by se chtělo říct až naivním) průvodcem po vesmíru. Vydalo nakladatelství Euromedia. V podstatně menších rozměrech než Jirkův lov pokladů se odehrává putování Davida Bodianise po dějinách elektřiny Neviditelná síla. S neuchopitelným předmětem se autor vyrovnal řadou medailonů osobností, které přispěly k našemu porozumění této síly, dnes sjednocené s magnetismem do jediné, elektromagnetické síly. Ale i o tom se dozvíte v téhle knížce, která by v ideálním světě byla učebnicí pro základní školy.
