Smámou jsem se mazlila málo, teda ona se mnou. Komu tohle v dětství nechybělo, s kým se rodiče mazlili, ten si neuvědomuje, jak moc je to důležité. Když to říkám někomu, kdo měl v dětství opravdu hodně lásky, tak se na mě dívá jako na blázna. Máma mi ale chybí. Pořád. A vlastně čím dál víc. Teď už bych ji totiž potřebovala na jiný věci. Chtěla bych si toho s ní hodně říct. Měla mě ráda. Určitě. Jenom to nedovedla dát najevo. Říkala mi svízel přítula, protože jsem po ní na výletech v přírodě v jednom kuse lezla nebo se o to aspoň pokoušela. Doma ne, doma nikdy. Doma byla zalezlá u sebe v pracovně, kam jsem skoro nesměla, a překládala. V jednom kuse překládala. Měla fenomenální talent na jazyky. Umřela mi, když mi bylo šestnáct a půl. Sáhla si na život. Doma. Odněkud jsme se vraceli, já a táta. Vystrčil mě ze dveří, ani si nepamatuju, co mi u toho řekl. Někam zavolal a já šla dolů počkat na sanitku. Věděla jsem, co se stalo, a byla jsem v šoku.
Na následek toho šoku nemohu být pyšná... Vlastně je to mimo tyhle kategorie. Je to fakt, že se ve mně něco pohnulo a byla jsem zničehonic tak roztoužená, že se to nedá ani vypovědět, natož označit tímhle slušným slovem. Kdyby šel kolem nějakej mužskej – o chlapech jsem už něco věděla – a zalezl by do toho vchodu, byl by asi hodně překvapený. Ale přišla tam jenom doktorka a pak pánové od pohřební služby.
Když ten první šok odezněl, tak se dostavil smutek. A trvá dodnes. Otec mi zemřel, ještě než mi bylo osmnáct. Přiznali mi dospělost a sirotčí důchod, kvůli kterýmu mě paní na úřadě pěkně vyprudila. Jako by mi bylo co závidět. Že jsem mladá a hezká? Nebo slabá a bylo možný si na mně léčit mindráky. Každopádně mi vracela formulář kvůli sebemenší chybičce s tak slastným výrazem, že na to do smrti nezapomenu. I na úřadech mě posílali od čerta k ďáblu. Mě, sirotka. Ono se jim to někde nahoře sečte. Zhroutila jsem se. Geny po matce... nevím, ale to by přece zamávalo s každým. Profesoři se navíc brzy začali tvářit, že jsem se z toho přece už dávno musela oklepat. Měla jsem pár absencí, ale vesměs to bylo právě kvůli tomu běhání po úřadech. Nakonec jsem musela změnit školu. A začala jsem se učit být sama. Opravdu sama. Bez rodiny.
Kdybych měla rodiče, možná by mě to uchránilo před prvním manželstvím, které dopadlo hrozně. Nepotřebovala bych ho, byla bych asi objektivnější při výběru partnera. Ale i přes tyhle zkušenosti si připadám i dál nesmírně důvěřivá, jako bych – jako tehdy po mámě – lezla po lidech, kteří o to nestojí, a když tak z vypočítavosti, aby mě mohli zneužít.
Kupovala jsem byt. Zaplatila peníze, celou částku, kterou jsem si půjčila v hotovosti. Jenže jsem to udělala, ještě než na mě byt přepsali. Samozřejmě jsem přišla o peníze i o byt. Říkám samozřejmě, ale tehdy jsem věřila jejich ujišťování. Nic mě nevarovalo. Zrovna mě, která jsem nalítla už tolikrát. Typický. Pak jsem začala vrážet peníze do právníka… se stejným výsledkem.
Dneska už si taky říkám, že jsem tehdy mohla jednoho z těch pohřebáků mít. Vím, kam bychom se na tom dvoře mohli uchýlit. Tohle mi dosud běhá hlavou. Podivuhodný, co? Po těch letech. Chtěla bych začít lidem víc věřit. Vypadá to paradoxně. Asi mi řeknete, že bych se nejdřív měla odnaučit lidem věřit. Abych znovu nenaletěla. A pak znovu. A znovu. Já se ale chci naučit věřit lidem přesto, co se mi stalo. Jenže tady v Česku to nepůjde. Příliš mnoho věcí mi tu něco připomíná. Chci začít jinde, od nuly, líp, protože teď jsem na tom hůř než na nule. Upřímně, je v tom i ten dluh kvůli bytu, ale o to tak nejde. Jde o sebeúctu, pocit štěstí. O naději. To je asi klíčový slovo v mým životě. Navíc mě to táhne na jih, do Řecka. To, co jsem viděla v muzikálu Mamma Mia!, jsem totiž tak nějak cítila už dávno.
Učím se rychle jazyky, což mám asi taky po mámě; jak se říká, všechno má něco, že jo? Učím se řecky, nejde to vůbec špatně. Odjedu tam. Stanu se novou Gábinou, nikdo nezklame mě ani já nikoho. Bude to nový začátek. A budu šťastná. To přísahám.
příběh Gábiny Gabouzské zaznamenal
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Zástupkyně vedoucího: Eva Hlinovská. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky. cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
