Česká republika: psí velmoc
Psů je v Česku stále víc. Dokonce existují módní plemena, se kterými budete trendy, a vaše sebevědomí naroste. Je to kruté, ale i zvířata mohou být in – nebo zatraceně out.
Česká psí populace neustále roste. Česko patří mezi kynologické velmoci s nejvyšším počtem psů na obyvatele. Podle odhadů u nás žije zhruba jeden až dva miliony psů. Přesná čísla neexistují, jisté je jen to, že psů stále přibývá. Pouze v Praze je oficiálně registrováno 86 tisíc psů, ve skutečnosti je jich několikanásobně víc.
Během posledních dvaceti let počet psů nejen prudce vzrostl, ale také se proměnilo složení psí populace. Do Česka se dostala dříve neznámá plemena, která vytlačují dříve populární psy. Z módy tak vyšli třeba knírači nebo pudlové. Doplatili na svou „obyčejnost“.
Není plemeno, které by tolik rozdělovalo chovatele i veřejnost jako jorkšírští teriéři. Buď je lidé milují a považují za srdíčka obalená srstí, nebo nesnáší a mluví o nich jako o hysterických štěkajících myších. Tito malí psi jsou každopádně doslova všude. Pořizují si je svobodné ženy bez partnera jako svoje „miminko“ či rodiny s dětmi, které chtějí nenáročného chlupatého společníka. Dokonce si je kupují i lidé žijící ze sociálních dávek. Jorkšír je zkrátka in a chce ho mít (skoro) každý.
„Hodně lidí si pořizuje psa místo dítěte a stejně tak se k němu chová. Pes může všechno a nemusí nic. Výsledkem je, že mrňavý pejsek tyranizuje celou rodinu a často i své okolí,“ přiznává Romana Hanousková, majitelka psího salonu a školy Superpes v Lysé nad Labem. Ve svém salonu se běžně setkává s psíky, kteří jsou opečováváni víc než malé děti. Mají vlastní šatník i kočárek, aby se nemuseli namáhat. Přitom i jorkšíři mohou být podle Romany Hanouskové „fajn psi“, kteří zvládnou nejen psí sporty jako agility, ale také dlouhé několikakilometrové procházky. „Problém je, když si někdo pořídí psa jako živou hračku, a podle toho se k němu chová,“ říká rozhodně. Po ulici tak často běhají neurotické chuchvalce chlupů.
Většina psíků v České republice je „bez papírů“ a více či méně se blíží originálu. Často jde o luxusní voříšky za několik tisíc korun. „Bezpapírák“ se dá koupit už od čtyř tisíc, pes s rodokmenem vyjde nejméně na dvakrát tolik. Divoký a nijak nekontrolovaný chov s sebou ale nese další riziko. Používají se v něm psi, kteří by v řádném chovu neuspěli a byli vyřazeni pro nějakou vývojovou vadu, ať už fyzickou, nebo povahovou. V psí populaci se tak vyskytuje více „defektů“, což zároveň znamená vyšší výdaje na veterinární péči pro majitele.
Mezi nejčastěji chované u nás patří němečtí ovčáci, jezevčíci, jorkšíři, labradoři, čivavy, retrívři a také bernští salašničtí psi nebo boxeři. Velmi populární je také rhodéský ridgeback nebo německý ohař. Ačkoliv byla všechna tato plemena šlechtěna jako pracovní, dnes jsou tito psi chováni zejména jako společníci, a to často na úkor své přirozenosti. Pokud nemají dostatek pohybu a jiného smysluplného vyžití, stávají se nesnesitelnými. Platí to i o tolik populárních labradorech nebo retrívrech. „Lidé si myslí, že tito psi umí od narození všechno a prakticky se nemusí cvičit. Svůj podíl na tom má i prezentace v médiích, že jsou ideální pro canisterapii nebo asistenci handicapovaným. Ale takto pracující psi byli vybráni jako jedni z mnoha a už od štěňat je jim věnována patřičná péče a výchova,“ vysvětluje Stanislava Jansová, šéfredaktorka časopisu Pes, přítel člověka.
Pouze dvě psí plemena se těší stálé oblibě bez ohledu na módní vlny. Jsou to jezevčíci a němečtí ovčáci. Obě plemena byla populární už za první republiky, během druhé světové války, za komunismu a své příznivce mají dodnes – navzdory přílivu nových módních plemen. Vlčáci i jezevčíci jsou univerzální psi vhodní jak pro pracovní výcvik a psí sporty, tak pro úlohu společníka. Navíc se jim vyhnula vlna „množitelů“, k zařazení do chovu musí mít malý jezevčík i velký vlčák složené pracovní zkoušky. Ani s jezevčíkem, ani s vlčákem se zároveň nedá dělat snobská „paráda“ a pořád jsou to psi milující práci bez ohledu na to, zda bydlí v boudě, nebo v teple bytu. ?
