Výbor poezie Ve všední den i v neděli... představuje klasika Egona Bondyho ve všech jeho maskách.
Tak a je to tady. Martinem Machovcem edičně vzorně vypravený výbor poezie z díla Egona Bondyho z let 1950 – 1994, čili asi ze čtyřiceti sbírek, vydaný pod názvem Ve všední den i v neděli... nemá konkurenci a stává se základní knihou Bondyhobásníka. To je nutné zdůraznit, neboť v závěsu za Bondym-básníkem je zde ještě Bondy-autor próz a také samozřejmě Bondy, nebo spíše Zbyněk Fišer filosofující (Otázky bytí a existence, 1967), tak totiž zní pravé jméno už desítky let kanonizovaného a legendami opředeného gurua undergroundu.
„Proč máte rádi Bondyho?“ Každému podle jeho gusta – Bondyho prózy, často se sci-finádechem, jako snad nejproslulejší Invalidní sourozenci (1974) či Šaman (1976), ale i další, z dvacítky obsáhlých i krátkých textů, mohou být stále čteny jako zábavné, tak či onak stejně vždy filosofující příběhy. Mohou být také brány jako dobové dokumenty osvětlující vznik a fungování opozičního společenství sedmdesátých let, ve kterém byl básník, dříve věrný druh Hrabalův a Boudníkův, vyzdvižen na piedestal – přičemž byl nekonečně haněn i obdivován a napodobován. Jeho básně kolovaly v samizdatu určitě v tisícovkách opisů a zhudebněny kapelou Plastic People doslova zlidověly. „Komu je dnes dvacet, chce se mu hnusem zvracet,“ vyřvávala dlouhovlasá mládež a já mohu svědčit, že zalíbení v těchto a podobných poetických útvarech nacházela i nejmladší generace polistopadová, alespoň na Literární akademii Josefa Škvoreckého. „Proč máte tak rádi Bondyho?“ ptal jsme se trochu překvapeně svých, už tak trochu hiphopových studentů. Protože je rebel! A to je ono. Egon Bondy měl pro občany reálného socialismu stejný výsměch a pohrdání jako pro obyvatele konzumentského Česka. Tenhle muž, který skutečně žil alespoň těch pár let v mládí velmi divoce, prostě miloval všechno anarchistické, zběsilé, buřičské, dryáčnické, přičemž doslova pár let po jeho smrti těžko rozlišíme, co je legenda, co pravda, co maska a co životní prožitek až na dřeň.
Prokletý a vyvržený Jak Bondy uvádí ve své vzpomínkové knize Prvních deset let (napsáno 1981, vydáno 2003) žil, či spíše živořil v padesátých letech „jako kriminální živel a sanktusák. Byl jsem i párkrát v blázinci. Pro pivo jsem byl schopen všeho.“ Tedy prokletý básník non plus ultra, potomek Rimbaudův a ovšem také nadšenec surrealismu, marxismu a posléze maoismu, přítel Karla Teigeho a Záviše Kalandry, druh neuvěřitelné básnířky Honzy Krejcarové, jejíž sbírečka V zahrádce otce mého by klidně mohla působit skandálně i nyní. A také ovšem pašerák, kokainista, práskač, vyvrhel, bohohledač… a zároveň riskující a odvážný muž, který si svůj židovský pseudonym zvolil čtyři roky po holokaustu a téměř těsně před politickou vraždou Slánského a dalších na protest proti státnímu antisemitismu.
V Machovcově výboru pochopitelně nechybí ani ony hořké a milostné a výsměšné básně ze sbírky Totální realismus (1950), které pro mnohé zůstanou nepřekonatelným epitafem Bondyho-básníka: „po ulicích pochodují vojáci/v Ruzyni opět někoho zastřelili/v továrně opět někoho zatkli/a já nejsem schopen to vnímat/protože sním o tom, jak bys mne políbila.“ Vesmír i ďábelská sranda Dost možná že právě Totální realismus je to gró, ten pravý Bondy… Jenže, kdo to může říct? Tenhle autor má spoustu tváří, spoustu masek, tak co třeba tahle: „Mé jméno je Mimi/a má historie je krátká/ jsem chudá švadlenka/a přitom jsem Egon Bondy.“ Pravdu mají zřejmě i všichni Bondyho kritici, kteří jeho básnění občas označovali za exhibicionistické dílo pomatence. Egon Bondy o nich ovšem ví a chechtá se, v jeho básních je vedle obrovského patosu a starostí o vesmír i spousta docela obyčejné srandy, ďábelského chechotu a skeptických drobných pousmání. Editor svazku Martin Machovec si svou práci rozhodně neulehčil, vždyť jeho ambicí je představit všemožné básníkovy „dominantní stylizace“, mimo jmenované totálněrealistické básně i texty blížící se deníkovým zápiskům, meditativní, přírodní, dadaické, či parodické, stejně jako moralistní verše a též básně politické, kdy může mít čtenář nejsnáze pocit, že ho snad chytá fantas a že toho už snad bylo nějak moc a nějak příliš.
K tomu Václav Havel v rozhovoru s Josefem Císařovským v Revolver Revue z roku 1988: „Bondy je výborný tehdy, kdy jakoby zapomene na sebe jako na ideologa a nejednou se vyznává ze všech svých průserů, ze vší své bídy a tíže lidského života a vyzpívá hoře, který každý z nás strašně dobře zná!“
***
Egon Bondy Ve všední den i v neděli…
Výbor z básnického díla 1950 – 1994. DharmaGaia, 473 stran, editor Martin Machovec
„Proč máte rádi Bondyho?“ ptal jsem se trochu překvapeně svých už tak trochu hiphopových studentů. „Protože je rebel!“ A to je přesně ono.
