Rudolf Hermann (1958) reportér Neue Zürcher Zeitung
Dinah Spritzer (1965) zpravodajka Jewish Telegraphic Agency, přispěvatelka New York Times a USA Today
Fabrice Martin-Plichta (1965), reportér Le Monde
Bohdan Kopčák (1970) zpravodaj Tiskové agentury slovenské republiky (TASR)
Je na českých volbách něco zajímavého při pohledu zvenčí? Je tuzemské rozhodování vůbec pro cizince srozumitelné? Debatu čtyř zahraničních novinářů o volbách moderoval redaktor Orientace Tomáš Němeček.
* LN Co jste naposledy psali o Česku?
Rudolf Hermann: Velký předvolební článek o tom, jak kampaň postrádá obsah a převládá v ní negativní vymezování. Zpočátku mi přišlo zábavné – třeba billboardy, kde Paroubek „zruší ranní vstávání“ a „vrátí Elvise“ –, ale pak to těžce upadlo. Fabrice Martin-Plichta: Také jsem psal o volbách, zrovna minulý týden. O tom, jak české strany, hlavně pravicové, využívají v kampani Řecko a řeckou krizi k démonizaci soupeřů. Česká situace má k řecké daleko a nemyslím, že sociální demokraté chtějí tím směrem jít. Bohdan Kopčák: Zajímavých věcí, které jsem zkoušel zprostředkovat klientům našeho tiskového servisu, bylo víc, ale nedávno mě obzvlášť zaujala demonstrace malé skupinky lidí na pražském Malostranském náměstí, kteří přišli protestovat „proti aroganci moci“. Mluvili třeba o rekonstrukci Karlova mostu. Bylo to jen deset patnáct lidí, úplná bezvýznamnost – nebýt toho, jaký význam tomu dodalo vedení Prahy. Jeden z řečníků to srovnával s tím, jak StB rušila pohřeb profesora Patočky. Tady magistrát zaplatil narychlo čištění fasád, takže na náměstí byla tři auta se zapnutými motory, jejichž účelem bylo rušit to shromáždění.
* LN Není to spíš paranoia pořadatelů? Vážně myslíte, že se jimi někdo na magistrátu zabýval a že má smysl o tom psát?
Bohdan Kopčák: Dalo by se soudit, že to je paranoia, ale pořadatelů jsem se na to ani neptal. Bylo evidentní, že ti lidé, kteří tam čistili fasádu, se nudili a nevěděli, co dělat. Tak mě napadlo, že v těch volbách jde asi o hodně, když se lidem, kteří jsou u koryta, u moci, vyplatí dělat takové obstrukce. Dinah Spritzer: Můj poslední článek z Česka vůbec nebyl o volbách. Psala jsem pro blog New York Times o festivalu Mezi ploty v bohnické léčebně.
* LN Z voleb nestálo za zprávu nic?
Dinah Spritzer: Pro mě ano, ale těžko to přitáhne mezinárodní pozornost. Zahraniční média potřebují něco sexy a v případě voleb z tohoto regionu by to mělo být něco o komunistech. Kdybyste se ptal mě jako člověka, který tu žije deset let, tak mi přijde pozoruhodný úspěch generace padesátníků, o níž Václav Havel mluví jako o normalizačních politicích. Nejsou to žádní důstojníci tajných služeb jako v Rusku, ale třeba chlapík, co dělal náměstka v předlistopadových Restauracích a jídelnách – a má to pořád v sobě. Slyším často od českých známých údiv, že uspěje on, a ne noví, zajímaví dvacátníci nebo třicátníci typu šéfa Strany zelených. A druhá zajímavá věc je rozruch kolem malých stran. Ten luxus zvolit malou stranu s pětiprocentní podporou v Americe nemáme. Dlouho jsem slýchala „nebudu hlasovat pro malé strany, to jsou vyhozené hlasy“; pak mě dojalo, když od stejného člověka o dva týdny později slyším: „Ale vlastně jo, proč bych pro ně nehlasoval? Třeba něco změním.“ Nevěřila jsem svým uším. To by mohla být revoluční změna, která by mohla přivést i víc žen do politiky a vrátit do hry boj s korupcí. Rudolf Hermann: A k tomu Václav Klaus řekne, že nové malé strany jsou „největším nebezpečím pro demokracii“. Dinah Spritzer: Jasně, on by chtěl jen dvě strany. Jako v Americe. Rudolf Hermann: Ano, taková ta představa, že demokracie znamená rozšíření z vlády jedné strany na vládu dvou stran. To se budeme bavit o komunistech?
* LN To byl přesný postřeh, že zahraničním médiím se dají české volby nejlépe prodat přes komunisty. V polském Newsweeku o nich tento týden psal zkušený znalec českých poměrů – a stejně začal tím, že „mladí Češi jsou vystrašeni, že by volby vyhráli komunisté“.
Dinah Spritzer: Ani lidi, které znám jako vyhlášené antikomunisty, necítí nějaký zvláštní strach. Cítím tady změnu atmosféry. Jako zahraniční korespondenti jsme se před časem sešli s Paroubkem na neformální schůzce... Rudolf Hermann: Loni v září. Dinah Spritzer: A pro zahraniční novináře to byla prostě jedna z možností na stole: OK, tak komunisté možná budou podporovat sociálnědemokratickou vládu. Rudolf Hermann: Zaujalo mě, co říkáte o mentalitě z Restaurací a jídelen. Taky mě zajímá spíš ten komunismus v hlavách než nějací skalní komunisti a centrální plánování. Sleduju lidi středního věku, kteří vyrůstali v komunismu a zůstaly jim návyky, jak se co dělá. Transformace ekonomiky proběhla, ale mentální vývoj se zastavil. Když se říká, jak to mladá generace změní, tak si vždycky připomenu, že vzorce chování jim dávají padesátníci. Vzpomínáte si na případ poslance Moravy? Ten měl být také „mladý, a proto nadějný“, ale okamžitě naskočil na staré metody. Dinah Spritzer: Abych to řekla ještě jasněji: nemám nic proti číšníkům, restauracím a jídelnám a nemyslím si o Paroubkovi, že je komunista. Jde mi o způsob, jak se vyjadřuje a jedná. Jedním příkladem je jeho prohlášení, že nebude mluvit s médii, protože jsou vůči němu nefér. Pak to ČSSD hájila, že Obama taky nemluví s Fox News. Ale nemluvit s hlavními médii v zemi? A druhý příklad: když se sociálnědemokratičtí hejtmani rozhodli napadnout „Volby nanečisto“ ve školách, protože se báli jejich výsledků. Vím, že spousta Čechů říká: „Politika ve školách? Hrůza!“ Ale já jsem v tom Američanka: Politika ve školách? Skvělé! Studentské volby nanečisto? Skvělé! Občanská aktivita je moderní demokratická hodnota a musí se povzbuzovat. To jsou pro mě dvě ukázky neonormalizačního myšlení. Fabrice Martin-Plichta: Komunistická strana není pro francouzské noviny a čtenáře vůbec téma. Socialisté uzavřeli v 80. letech s komunisty koalici, vtáhli je do vlády – a strana tím vypadla ze hry. Jste v NATO a EU, je dvacet let po revoluci, komunistická strana má základnu složenou ze starých, neaktivních lidí, kteří nikoho neohrožují. Nechte ji čtyři roky vládnout v koalici, a budou vyřízeni, zdiskreditováni. Dinah Spritzer: Jenže to se dá říct jen z pohledu země, která nezažila komunismus. Ve Francii a Itálii si mohou lidé komunismus romantizovat, ale pardon – nežili pod komunistickou diktaturou. V téhle zemi prostě neuvidíte komunistu v ministerské funkci ještě dvacet let. Fabrice Martin-Plichta: Pak to ale bude znamenat, že komunistická strana bude mít 12–13 % ještě dvacet let. Tedy v případě, že tady nebude silná protestní pravicová strana, rasistická – jenže tady je každá strana rasistická... Jediná protestní strana na levici je pro sociální demokracii velký problém. Nikdy pak nemohou dělat čistě sociálnědemokratickou politiku, ale s ohledem na koaliční partnery spíš středovou. Dinah Spritzer: Je fakt, že když vidím v parlamentu jednat mladé sociální demokraty s mladými komunisty, nevidím rozdíl. Mají spoustu společného, stejné hodnoty, to nejsou žádní stalinisté. I v KSČM je generační propast. Démonizace komunistů, kterou šíří chytří pražští intelektuálové, už nefunguje. A ČSSD by měla přijít na to, jak tyhle mladé komunisty přetáhnout. Protože nemají s Grebeníčkem a Exnerem společného nic, než že se také hlásí k téže směšné značce.
* LN Jenže komunisté vědí, že vstupem do vlády by přišli o svůj pohodlný politický podnik, o značku, která je dobře živí.
Dinah Spritzer: Na tom něco je. Ale to budeme pořád mluvit jen o komunistech? Líbí se mi ta složenka
* LN Jaká témata vám v kampani chybějí?
Bohdan Kopčák: Vůbec nezaznívá, jak by se mělo reformovat české zdravotnictví. Nemluví se o tom, jak by měl vypadat český plán ohledně eura. V programech jedné či dvou stran se o tom mluví, ale že by to bylo nějak detailní... Rudolf Hermann: Ještě bych přidal penze. A energetiku: těžba uhlí, ČEZ jako stát ve státě. Pokud jde o reformu zdravotnictví, obávám se, že s tím se volby nevyhrají. Protože každá změna bude mířit k úsporám, lidé ji budou vnímat jako zhoršení. Dinah Spritzer: Protože tohle není Amerika. Všichni mají zdravotní pojištění a jsou zvyklí neplatit. Rudolf Hermann: Na Slovensku se reformní zákony podařilo prosadit, a dokonce i premiér Fico si uvědomil, že nemůže v jejich odstraňování zajít příliš daleko. Jenže na reformy potřebujete politiky, kteří tuhle nevděčnou práci udělají, pokud možno na to mají dvě volební období – a pak za to zaplatí těžkou porážkou. Jako na Slovensku. Tady byl ale čtyři roky rozdělený parlament. Je těžké v kampani slibovat reformy. Ale až budou volby za námi, mělo by se na nich pracovat. Dinah Spritzer: V Británii Konzervativní strana mluvila o rozpočtovém deficitu neustále – a Britové na to slyšeli. Rudolf Hermann: Psal jsem nedávno takovou lehčí glosu o složence na 121 tisíc, kterou rozesílá TOP 09 jako vyjádření státního dluhu na osobu včetně kojenců. Moje žena to dostala do schránky.
* LN Co si o té složence myslíte?
Rudolf Hermann: Byl to dobrý nápad. Upozornil na reálný problém tak, aby si ho každý uměl představit. Protože jinak se o státních dluzích mluví, jako by se nás to netýkalo. Když vidím billboard s Paroubkem, jeho ženou a miminkem a se sloganem o naplnění snů našich dětí, mám chuť na to nalepit: „A kdo zaplatí ten dluh?“ Na moji ženu udělal ten výpočet dojem. Dinah Spritzer: No dobře, ale to je vaše žena. Myslíte, že tak uvažuje většina lidí? Zajímá je jejich penze a tuhle složenku hodí do koše. Fabrice Martin-Plichta: Je to takové účtaření... V kampani se vůbec nemluvilo o zájmech České republiky. Jaký druh společnosti si přejeme? Jakou Českou republiku chceme? Strany se dohadují o procentech, dva tisíce korun, tři tisíce korun – ale jakou cestou má země jít?
* LN Není to tím, že prostě nejsme Francouzi?
Fabrice Martin-Plichta: Celá politická scéna, snad s výjimkou zelených, se stará jen o moc a o distribuci peněz a kontraktů. Nechtějí kultivovat politickou kulturu. Dinah Spritzer: S tím rozdělováním peněz máte asi pravdu, ale při vší úctě: Čechům říkali čtyřicet let o velké společnosti, kterou musejí budovat. Takže dnešní program je prostě svoboda. Svoboda vést svůj vlastní život. Řeči o velkých plánech tady lidi těžko snášejí, ve volbách je zajímají praktické otázky – jestli je to pro nás finančně výhodné. Rudolf Hermann: Proto se mi líbí ta složenka. Když děti říkají „kup nám ještě tohle a tohle“, tak je jasná odpověď: Ne, můžeme utratit jen tolik peněz, kolik máme. Dinah Spritzer: To je bláznivé, my tady mluvíme jak národní stereotypy. Francouz chce filozofovat, Švýcar chce řádné účty, Američanka volby na školách... Ale vy jste tady žil: není to tak, že lidé jsou zvyklí, že se stát o ně postará, čekají stále péči? Bohdan Kopčák: Když člověk vidí tu složenku, pak se může ptát: A jak jsem já osobně k tomu přispěl? Jak jednotlivec mohl mít vliv na to, aby se ta částka nezvyšovala? O dluhu rozhoduje vláda a parlament. A začalo to už vládami Václava Klause, který dluhy odklízel z očí do Konsolidační agentury. Rudolf Hermann: Každý, kdo odmítal platit těch směšných třicet korun u doktora, přispěl k deficitu. Byl jsem teprve krátce zpátky v České republice a šokovalo mě, že lze vyhrát volby jen na odporu vůči tomuto poplatku. Bohdan Kopčák: Ale platíme přece zdravotní pojištění. To je, jako bych u pumpy platil dvakrát – za benzin a ještě za to, že jsem vůbec směl čerpat. Bude to zase těsně
* LN Jak si myslíte, že nynější volby dopadnou?
Rudolf Hermann: Myslím, že to bude opět těsný výsledek a těsně rozdělený parlament. Žádná strana nebude mít dost velkou sílu k reformám. Fabrice Martin-Plichta: Také myslím, že to bude obdobný výsledek jako posledně. Bohdan Kopčák: Přál bych si, aby to bylo nejednoznačné. Aby bylo možné sestavit víc možných koalic a vyjednavači se museli ohánět. Předpokládám ale, že vznikne levicová vláda. Dinah Spritzer: Pro mě bylo překvapivé, že se koalice skládaly ze tří stran a ta nejmenší je vždycky i nejkřehčí. Mají šest poslanců, a ještě se jim rozpadne klub! Tak doufám, že si z toho ty malé strany tentokrát vezmou lekci a že se jejich vstupem něco změní.
***
My tady mluvíme jak národní stereotypy. Francouz chce filozofovat, Švýcar chce řádné účty, Američanka volby na školách... Ale není to tak, že lidé jsou tu zvyklí, že se stát o ně postará? Dinah Spritzer
Komunistická strana není pro francouzské noviny a čtenáře vůbec téma. Socialisté uzavřeli v 80. letech s komunisty koalici, vtáhli je do vlády – a strana tím vypadla ze hry. Nechte je čtyři roky vládnout, a budou vyřízeni. Fabrice Martin-Plichta
