Principál Jiří Berousek ml.
Přijedou, rozbijí stany a za chvíli zase odjedou. „Uráží mě, když někdo říká, že klasický cirkus je na ústupu a přichází nový. Absolutně ne. Jediné, co to má leckdy společného s cirkusem, je právě ten cirkusový stan. Cirkus vždycky byl a bude se zvířaty, klaunem a artisty,“ říká ředitel Národního cirkusu Originál Berousek Jiří Berousek mladší.
LN: Jak je těžké přežít s cirkusem v dnešní době? Dá se tím pořád uživit?
Cirkus je loterie. Nejsme jako normální firmy se sídlem na jednom místě. Cestujeme. Stane se, že se trefíme do špatného termínu, kdy mají lidi před výplatami. Nebo přijedeme do města, kde před námi hostoval nějaký jiný cirkus dvakrát. Kdybychom neměli příjmy i odjinud, z točení reklamních spotů například, a neměli nemovitosti, které pronajímáme, přežívali bychom horko těžko.
LN: Takže samotná představení vás neuživí?
Náklady jsou obrovské, navíc celá řada nových, které dřív nebyly, přibyly. Přijedeme do města, musíme si pronajmout pozemek, zaplatíme energie, vodu a k tomu všemu musíme platit zábor a procenta ze vstupného. Navíc platíme silniční daň stejně jako ti, kdo si tím vydělávají. My používáme nákladní automobily v sezoně jednou za čtrnáct dní a platíme stejné sazby.
LN: Změnil se cirkusový život a představení? Na první pohled to vypadá, že ne.
Všechno je jiné než dřív. Stejně jako se vyvíjí technika a všechno spěje kupředu, tak i cirkus. Základ zůstal stejný, ale jinak je to jinde.
LN: V čem především?
Jenom když se podíváte na cirkusové stany a na tribuny, je to jako v divadle; už tu nejsou žádné lavice, ale každý má svou židli. Stany jsou vytápěné, v zimě je tady dvacet stupňů. Na zvířata platí přísné veterinární předpisy. Nároky jsou čím dál vyšší. Dopředu se posunuly artistické výkony. Když se podíváte na nějaké video z minulosti, musíte se smát. Nevytratila se ale romantika, která u cirkusu vždycky byla. Taky putování zůstalo a navždy asi zůstane.
LN: Jde ještě vůbec přijít s něčím novým?
Často narazíte na to, že něco fungovalo už třeba před padesáti lety, jen je to trochu upravené. Vymyslel jsem cvičení s koňmi a ukazoval jsem to jednomu staršímu kolegovi. On na to: Pojď sem, chlapče, něco ti ukážu. Bylo to video, kde to samé koně dělali už před lety. Myslel jsem, že jsem to vymyslel já. Ale je to zapomenuté, zná to pár lidí z branže, takže to nové vlastně je. Přijít s něčím úplně novým je strašně těžké, ale nemyslím si, že to je až tak důležité. Důležitější je lidi nadchnout. Snažíme se programy obměňovat. To, co lidé viděli třeba v roce 2010, můžou vidět po pěti letech znovu. Když to bylo dobré, tak se na to těší a chtějí to vidět znovu.
LN: Co klientela, zůstala stejná?
Posledních zhruba deset let začalo chodit mnoho náctiletých, což mě mile překvapilo. Osmnáctiletí kluci sem přijdou s přítelkyní. To dřív nebylo, chodili rodiče nebo prarodiče s dětmi. A ty už to od určitého věku nezajímalo. Dneska jsou tady lidi všech věkových kategorií, přijde spousta mladých i bezdětných.
LN: Čím myslíte, že to je?
Myslím, že i tím, že moderní techniky, všech těch počítačů, mají lidé dost. Mají to doma, v práci, ve škole, takže se od toho chtějí trochu odpoutat, odreagovat.
LN: Přitom se zdá, že doba klasickému cirkusu nepřeje.
Spíš se mi zdá, že to je obecnější. Když je něco tradiční, navazuje to na dlouhou historii, lidem to někdy připadá trapné. Když ale přijdou na představení, často změní názor. Je to i tím, že když fungovaly před revolucí Státní cirkusy, na celé Československo připadly tři. Teď je Česká republika a Slovensko a jenom u nás v Česku je cirkusů třicet, z toho dvacet šest nekvalitních. Když někdo bude prodávat v řeznictví kvalitní maso, ale dalších dvacet řezníků zkažené, začnete přemýšlet o tom, že přestanete maso jíst. S cirkusem je to stejné. Když někdo přijde na špatné představení, byla mu tam zima, nic neviděl, už za to pak příště peníze dávat nechce.
LN: Vnímáte i to, že část společnosti vnímá cirkus negativně?
Jsou to takové tři proudy. Jedna skupina jsou ti rádoby ochránci zvířat, kteří o tom vědí kulové, chtěli by zachraňovat zvířata a nevědí o tom absolutně nic. Druhá skupina jsou lidé, které to nezajímá. A pak je třetí, která nějakým způsobem chápe, že to je klasika, tradice a k Česku to patří.
LN: Zmínil jste ochránce zvířat. Právě zvířata jsou to, co se cirkusům vyčítá nejvíc.
Jezdím s odchytovým týmem do Keni nebo Tanzanie na školení. O zvířatech, která máme, vím kolikrát víc než leckterý ošetřovatel v zoologických zahradách. Spal jsem v buši ve stanech s lidmi, kteří se tomu celý život věnují, a mám se zvířaty nespočet zážitků. Česká vlastnost je všechno soudit, aniž by o tom „soudci“ cokoli věděli.
Ochránci zvířat nám jednou v Berouně pustili zebry. Jedna pak skočila do řeky a vtáhlo ji to do splavu. To zvíře zabili. Většinou přijdou, stojí před cirkusem a rozdávají letáčky. Lidé na to už nereagují. Když vidí, jací lidé tam stojí. Jsou neučesaní, páchnou a ještě přijdou v kožených botách nebo bundách. Jestli chtějí chránit zvířata, ať se jedou podívat do pralesů, kde mizí gorily, protože jim vzali porosty, vykáceli stromy. Absolutní přežitek je to, že si někdo na aukci zaplatí střílení zvířat v Africe. Zastřelí slona nebo žirafu a pak si je nechá vycpat. Sami máme vycpaná zvířata, ale jsou to všechno zvířata, která u nás žila a umřela. Byli to členové rodiny. Chápu, že i to někdo odsuzuje, ale my jsme to tak chtěli, proto jsme to tak udělali. Ale zvířeti bych život nevzal.
LN: V řadě zahraničních zemí zakázali vystupování zvířat v cirkusech a začalo se mluvit o jeho soumraku. Přijde to někdy i k nám?
Klasický cirkus bez zvířat a bez klaunů není cirkus. Všechno to také byly státy, kde cirkusy nemají velkou nebo žádnou tradici a svoje vlastní cirkusy nemají. Je to, jako kdybyste zakázala kouřit ve státě, kde nikdo nekouří. Jednou ze zemí, kde to zakázali, bylo před čtyřmi lety Mexiko. Pak zjistili, že udělali ohromnou chybu, a po pár měsících cirkus znovu povolili. Podobně je to v Nizozemsku.
Navíc se ukázalo, že to kolikrát nemají promyšlené. Co s těmi zvířaty udělají? Pustí je do volné přírody, dají je do zoologických zahrad, které jsou už teď přeplněné? Navíc, proč by to zakazovali? Neříkám, že každý člověk u cirkusu je dobrý a dělá to správně. Když budu mluvit za nás, naše zvířata mají všechno, co potřebují, dožívají se vyššího věku než ve volné přírodě, odchováváme je, mají prostor, prvotřídní krmení. To, že se s nimi cvičí, přece není nic špatného. Člověk taky chodí cvičit. Odpůrci řeknou, že není přirozené, aby medvěd jezdil na motorce. Pro člověka to ale přece taky přirozené nebylo. Co je pro koho v dnešní době přirozené?
LN: Je to spíš otázka svobodné vůle, ne?
Medvěd má dvě stě kilo. Donuťte ho něco dělat. Od malička ho učíte tak, aby to dělal s chutí. Když bude chtít někam odejít, v deseti lidech ho těžko udržíme. To samé platí u pětitunového slona. Lidé nám tvrdí, že používáme elektřinu. Když k vám někdo přijde a bude do vás pouštět elektřinu, půjdete k němu a budete ho poslouchat? Co uděláte? Utečete od něj. Neříkám, že to nikdy nikdo neudělal, ale to přece neznamená, že to dělají všichni.
LN: Sám jste zmiňoval nekvalitní konkurenci. Zasloužily by si tedy cirkusy přísnější regulaci?
Určitě. Dřív fungovaly třeba takzvané přehrávky. Před odborníky se každý artista ještě předtím, než vůbec dostal licenci, musel ukázat a oni mu dávali hodnocení. Když měl nízké, nemohl vystupovat všude. Pokud přijede cirkus do města a uváže tam jednoho poníka na lano za krk, je to špatně.
LN: Tohle nepokryje veterinární kontrola?
Kontroly chodí, ale ne všude. Dnes je trend, že každému vše zakazují, ale stát přece nemůže diktovat všechno. Pokud se ukáže, že někdo dělá něco špatně, ať mu seberou licenci. My to děláme už osm generací, vystupovali jsme po celém světě, můj otec dostal ocenění od amerického prezidenta George Bushe za humánní drezuru medvědů. To přece něco znamená a o něčem to svědčí. Ale přece nemůže každý s prominutím blb zažádat o licenci, aby mohl dělat cirkus, a dostat ji. V byznyse se objevila spousta lidí, nevím, kde se vzali, kteří si pořídili jednoho ponyho, jednu lamu, říkají si cirkus a křižují města po republice. Řekne se cirkusáci, ale cirkusáků, kteří to mají opravdu v krvi, moc není.
LN: Jak moc vám konkurují moderní, takzvané nové cirkusy?
Mě třeba hrozně uráží, když o sobě někdo tvrdí, že je nový cirkus. Neexistuje nic jako nový a starý cirkus. To, co začali dělat, nemá s cirkusem moc společného a ani nechápu, proč se za to označení schovávají. Dřív nebo později to opadne. Je to jako s klasickou hudbou. Přišla moderní, ale ta klasická vždycky byla, je a bude. Osobně proti tomu nic nemám a spolupracuji třeba s Letní Letnou. Pronajímáme jim stany, stavíme jim je. Ale uráží mě, když někdo říká, že je klasický cirkus na odchodu a přichází nový. Absolutně ne. Jediné, co to má leckdy společného s cirkusem, je právě ten cirkusový stan. Cirkus byl a bude se zvířaty, klaunem a artisty. To se nedá odpárat.
  |
LN: Jste u cirkusu od malička. Jaký je život na cestách?
Spousta lidí si řekne, že to je šílené. Je to šílené, ale nás to baví. Je to náš životní styl, poslání, děláme to s láskou. V Praze stojíme pět šest týdnů na jednom místě a to už mi cestování chybí. Teď stavíme velký zábavní park se zoologickou, s muzeem. Byl to náš rodinný celoživotní sen. Mít místo, aby lidé věděli, že tam jste a jste to vy. Ale dokud se bude moct s cirkusem jezdit, tak aspoň na místech, kde na nás lidi čekají, budeme.
LN: Která místa to jsou? Kam se rádi vracíte?
Třeba do Olomouce, to je pro nás město číslo jedna. Jsou tam k nám strašně vstřícní. Pocházíme odtud a publikum je skvělé. Je to nepopsatelný zážitek. Praha je taky úžasná. Co miluju na Pražanech, je, že to je strašně náročné publikum. Nestačí jim, že klaun se kopne do zadku a udělá kotrmelec. Toho si vážím.
