Kritici Milana Knížáka probírají jeho činnost v Národní galerii spíše obecně – na přetřesu je jeho ne-koncepce, umrtvení výstav, vyštvání odborníků apod. A co takhle zajít do Veletržního paláce, sídla Sbírky moderního a současného umění, o kterém pan generální rád mluví jako o své výkladní skříni. To je teprve šok. Výmluvnější argument pro Knížákovu výměnu snad ani neexistuje.
Hned u vchodu vás přivítá muzejní obchod na úrovni zašlého okresního muzea. Nábytek „co dům dal“, na odkládacím stolku přehlídka vyřazených katalogů, které na první pohled odradí zaprášenými obálkami. Ke vstupence z xeroxu lze obdržet okopírovanou informaci o programu jednotlivých pater, jejíž grafickou úpravu zřejmě připravila sekretářka. V patrech pak uhodí do oka zašlá špína, stěny s šedivým rantlem od hadrů na podlahu a dávno nemytá okna.
Sbírky jsou nádherné, ale způsob, jakým jsou „architektem“ Knížákem prezentovány, si opravdu nezaslouží: vedle prvotřídních děl jsou artefakty regionální povahy. Mnozí významní umělci tu nejsou zastoupeni vůbec nebo jen nepodstatnými díly. Možná proto, aby nekonkurovali ředitelovu až nesmyslně rozsáhlému koutku. Až směšně působí Knížákův pokus o architektonické řešení expozic, prozrazující ruku mírně pokročilého diletanta. Tak málo smyslu pro členění prostoru a pro volbu barevných kombinací se hned tak nevidí. Čím blíže k současnosti, tím jsou sbírky slabší. Je neuvěřitelné, že se v posledních letech kromě jednoho Beyuse nenakoupilo od předních osobností zahraničního umění nic, co by stálo za řeč. Neúnosné je i rozdělení na české a zahraniční umění, které rovnou vylučuje možnost srovnání.
Kdo by se po takové túře chtěl občerstvit, má v přízemí funkcionalistického paláce k dispozici ušmudlaný bufet, který by se těžko snesl i u hodně zapadlého nádraží. A když si návštěvník oddechne, že z toho všeho konečně vypadl ven, rozloučí se s ním gigantická Knížákova figurální socha, která se rozpadá a ve větru jí vlaje jedna noha. A aby to nebylo málo, nad hlavní bránou od Michala Gabriela vlaje nápis „Mejdan, co má koule“. Někdo si tu něco pronajal, a jak odešel, tak to zůstalo. Vedle se tyčí omšelý stojan se zrezavělými hodinami a vyrudlým plakátem Celníka Rousseaua. Inu, výkladní skříň.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
