Lidovky.cz: Dovolená v protektorátu měla poměrně velkou sledovanost. Jak na její vysílání reagovali vaši známí a spolužáci?
Od našich známých jsme měli vesměs pozitivní ohlasy. Všichni se vyptávali a nemohli uvěřit, že naše pocity nejsou hrané, ale autentické. Opravdu jsme se do situací vžili a naprosto spontánně reagovali. Často také říkají, že by do toho nešli a obdivují nás, že jsme to zvládli.
Nechtěli jsme si hrát na vojáky, říká autorka Dovolené v Protektorátu |
Lidovky.cz: Opravdu jste se během natáčení dokázal vžít do atmosféry druhé světové války, nebo ve vás spíše převažoval pocit „je to jen hra“?
Bylo až s podivem, jak rychle jsme se do nové doby vžili. Babička s dědou už po třech dnech ztráceli pojem o realitě. Nám ostatním to trvalo asi týden. Lidé by si mohli myslet, že po odchodu kameramanů to bylo lážo plážo, ale my jsme se s dobou tak sžili, že jsme si po večerech vyprávěli, jestli nás sousedka udává, nebo nám naopak pomáhá. Samozřejmě jsme věděli, že nás nikdo nezastřelí, ale byli jsme odříznuti od okolního světa a tím pádem pro nás byl jenom protektorát a události v něm.
Lidovky.cz: Kdy vám osobně během natáčení bylo nejhůř?
Velmi mě rozhodila stavba schodů, kdy jsem po třech dnech měl hotové teprve tři schody a krumpáč stále narážel na kamenité podloží. V jednu chvíli jsem pak už ztratil nervy, ale naštěstí mi rodina pomohla. Také na mě celou dobu doléhala tíseň z omezené svobody. Velmi mi vadilo, že nemůžeme prostor opustit. Kvůli tomu jsem měl i sny typu, že jsem ve vězení.
Místo osvěty absurdní fraška. Dovolená v protektorátu jako exhibice trapnosti |
Lidovky.cz: Měl jste někdy doopravdy strach?
Ve vyhrocených situacích, například při příchodu gestapa nebo četníků, jsem se opravdu bál, zvláště když jsem si uvědomil, že se to opravdu dělo.
Lidovky.cz: Seriál jak v Česku, tak v zahraničí vyvolal nejrůznější reakce. Některé z nich byly i poměrně ostře kritické. Jak je vnímáte?
Nejvtipnější bylo to, že první negativní reakce se objevily ještě před odvysíláním prvního dílu. Lidé se často chytají neověřených informací a hlavně odmítají pochopit, že jsme se do toho opravdu vžili, nic jsme nehráli, skutečně jsme natáčení silně emocionálně prožívali.
Lidovky.cz: Myslíte si, že je správné přibližovat divákům dobu druhé světové války a holocaustu prostřednictvím reality show?
V prvé řadě je nutné ujasnit si, že nešlo o reality show, ale o docureality. Nechci slovíčkařit, ale je potřeba zdůraznit dokumentární a vzdělávací podtext pořadu. V zásadě si myslím, že je potřeba si připomínat zvěrstva páchaná za druhé světové války, protože lidé si nepamatují, co se dělo. Ve školách se učí o válce jen zhruba a to hlavně o zásadních událostech, ale často již studenti nevědí, jak se doopravdy žilo, že za každým rohem číhala smrt a že za každý omyl se odvádělo do koncetráků. V dnešním světě si totiž nikdo neumí ani představit, že mu jen tak do domu vtrhne gestapo, někoho odvede, v krajním případě zastřelí.
New York Times o českém pořadu: Dovolená v Protektorátu je nová dimenze reality show |
Lidovky.cz: Během „dovolené“ vás potkala celá řada různých nepříjemných událostí, například gestapáckých a četnických razií. Věděli jste o nich předem, nebo jste absolutně netušili, kdy se co stane?
Položme si otázku, jaký by mělo smysl, kdybychom o razii věděli? Odpovězte si každý sám. Vzhledem k tomu, že se pořad zakládal na našich autentických reakcích, tak jsme samozřejmě o žádných chystaných akcí nevěděli, byli jsme hozeni do vody. Kdybychom o nájezdu gestapa věděli, už by úlek nebyla naše opravdová reakce, ale hra a pořad by pak nemohl být důstojnou sondou do života dnešní rodiny v protektorátu.
Lidovky.cz: Jednání členů vaší rodiny se v některých pasážích reality show mohlo jevit poněkud riskantním (například když jste provokovali gestapáka, který čekal na odbojářku, nebo když dědeček sprostě nadával doktorovi). Myslíte, že byste se byli schopni obdobně zachovat i v reálné situaci?
Gestapák, který s námi v domě několik dní bydlel, nám byl silně nepříjemný, a tak jsme se k němu nechovali rozhodně příjemně. Ale naštěstí jsme si brzy uvědomili, že by to pro nás mohlo mít neblahé následky, a tak jsme toho rychle nechali. Další situace nastala s dědou, který válku zažil až do svých 12 let a vyhrocené situace mu vracely vzpomínky na onu dobu. Po příchodu německého lékaře, který se začal rozčilovat, že pořádáme zabijačku, už měl děda nervy na dranc, ruply mu nervy, nadával lékaři a málem ho přetáhl i pohrabáčem. Být to opravdu ve válce, dědeček by se nedožil rána. Nebylo to ovšem proto, že by si z toho děda dělal srandu, ba naopak se do toho vžil tak, že nemohl snést, jak na jeho rodinu někdo křičí.
  |
Lidovky.cz: Někteří kritikové napsali, že bylo od začátku jasné, že v realityshow uspějete. Bylo tomu skutečně tak, nebo vám reálně hrozilo, že prohrajete? Například pokud byste byli opravdu „odvlečeni do říše“?
Popravdě jsme nevěděli, co a jak. Snažili jsme se hlavně poprat s úkoly i dobou jako takovou. Počítali jsme, že pokud bychom nepracovali, vysmívali se gestapu, neplnili úkoly, nebo nedej bože někomu ublížili, tak bychom byli nuceni z projektu odstoupit bez nároku na jakoukoli odměnu a na naše místo by nejspíše nasadili rodinu novou. Odvedení do říše jsme se snažili všemožně zabránit. Zvláště Kubík, který vyhrocené situace špatně nesl, se bál odvedení do říše, i s vědomím, že mu reálně nic nehrozí. To byla naše hranice, protože kdyby ho měl někdo odvést, klidně jen na kraj louky, skončili bychom, protože něčemu takovému jsme ho nemohli vystavit.
