Brněnský historik Jiří Pernes byl ve středu večer k překvapení mnohých zvolen do čela Ústavu pro studium totalitních režimů, který je znám podle dosavadního ředitele a zakladatele jako Žáčkův ústav.
S jakými představami nový ředitel do ústavu přichází?
* Dva roky po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se objevují názory, že jde o drahý a zbytečný podnik, který by se měl zrušit. Souhlasíte s tím?
Zpočátku jsem také patřil mezi odpůrce vzniku ústavu, tak jak jej navrhoval bývalý senátor Martin Mejstřík. Ten chtěl všechny archivy komunistické strany od okresních výborů výše soustředit v této instituci. To byl šílený nápad, který svědčil o tom, že Mejstřík věci vůbec nerozumí. Když ústav vznikl ve své dnešní podobě, s jeho existencí jsem se smířil, protože tak vzniklo nové pracoviště, které se věnuje soudobým dějinám a je bohatě dotováno finančními prostředky. Takže kdyby měl dnes zaniknout, považoval bych to za ztrátu pro českou historiografii.
* Jaké máte jako nový ředitel s ústavem úmysly?
Prvním bodem projektu, s kterým jsem uspěl u konkurzu, je zbavit ústav ódia zpolitizovanosti.
* Vnímáte ho tedy spolu s některými kritiky jako zpolitizovanou instituci, která straní jednomu politickému směru?
Ne, já ho tak nechápu, ale nedivím se, že podobné mínění mohlo u řady lidí vzniknout. Ani si nemyslím, že to dosavadní ředitel dělal úmyslně, spíše v tom vidím určitou neobratnost. A tomu bych chtěl zabránit.
* Jakým způsobem?
Je třeba především analyzovat, jak k tomu došlo. Došlo k tomu nešikovnými vystoupeními pracovníků ústavu, ve kterých se ukazovalo, že ta či ona herečka nebo ten či onen poslanec byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. To bylo myslím naprosto zbytečné. Tím nechci říci, že budeme něco cenzurovat. Ty informace jsou veřejně dostupné a každý si je může v archivu vybádat. Nic nebrání, aby někdo napsal vědeckou studii třeba o tom, jakým způsobem se StB snažila sledovat hereckou komunitu. V téhle souvislosti lze ty věci pak prezentovat a nemusí to probíhat takovým bulvárním způsobem, jakým se to dělalo. Čili méně dryáčnictví a více vědy.
* Pavlu Žáčkovi se vyčítalo, že se obklopil mladými nezkušenými pracovníky, kteří často neměli ani historické vzdělání, ani zkušenost s psaním odborných textů. Budete tenhle personální problém nějak řešit?
Nevadí mi, že je to ústav mladých lidí. Já jsem vždy se značným obdivem vzhlížel třeba k Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, což je fakulta třicetiletých docentů. Že je někdo mladý, to neznamená, že nemůže být odborníkem. Ale chce to, aby to byli lidé se vzděláním a s předpoklady k vědecké práci. Docela bych stál o to, aby se vrátili někteří z těch, kteří z ústavu odešli, jako třeba Petr Blažek, Petr Koura, Tomáš Bursík, Petr Cajthaml, Pavel Paleček, Tomáš Vilímek, Jaroslav Pažout či Prokop Tomek. Procházel jsem si tabulku o personálním stavu ústavu a z ní jsem zjistil, že ze 135 lidí má pouze 14 pracovníků vysokoškolské a vyšší vzdělání, tedy že jsou magistry a mají titul Ph. D. nebo něco takového. Naopak sedm lidí je tam jen s bakalářským nebo podobným vzděláním. Takže kromě přijetí nových odborníků zvnějšku bych také chtěl vytvořit podmínky, aby si ti stávající mohli zvyšovat kvalifikaci.
* Chcete ústav více otevřít akademickému světu?
Chtěl bych odstranit pocit obležené pevnosti, že všichni jsou proti nám. Z ústavu by se mělo stát standardní vědecké pracoviště, které by kooperovalo a soutěžilo s ostatními.
* Mělo by se pokračovat v takových dokumentačních projektech, jakým je třeba tento týden představený seznam lidí, kteří zahynuli při překonávání železné opony?
Určitě to má svůj smysl, ale podobné prezentace nesmějí představovat většinu náplně činnosti ústavu. Když jsem si pročítal aktuální plán práce na rok 2010, obdobné projekty v něm tvoří asi 80 procent aktivity. Jedinými programy, které jsou pojaty trochu komplexněji, je projekt třetího odboje vedený docentem Veberem, ale v celém oddělení, které se jím zabývá, je jen jeden a půl člověka, a výzkum české šlechty za totalitních režimů, na kterém se podílejí i někteří lidé z univerzit.
* Zaregistroval jste, že v činnosti ústavu převažovala – snad kvůli dvěma zástupcům Konfederace politických vězňů v jeho radě – ta interpretace dějin komunistického režimu, která výrazně akcentuje odboj a odpor 50. let, a naopak bagatelizuje roli disentu 70. a 80. let?
Všiml jsem si toho také, ale sám považuji 50. léta za daleko palčivější problém než léta normalizace. Možná proto, že jsem v těch 70. a 80. žil jako dospělý člověk a nepřipadla mi tak drastická jako to, co jsem četl o 50. letech, kdy měl režim nejbrutálnější formu. Ale nijak bych podobné zaměření nespojoval s přítomností paní Kavalírové a pana Čejky v radě ústavu. Myslím, že bude třeba učinit nějaké celkové přehodnocení výzkumné činnosti ústavu, protože stejně jako normalizace je opomíjena i doba nacistické okupace.
* Na rozdíl od Pavla Žáčka a většiny dnešních historiků ústavu jste profesionálně působil již před rokem 1989. Jaké člověk musel udělat kompromisy, aby se v polovině 80. let stal jako vy ředitelem muzea?
Žádné velké ústupky jsem dělat nemusel, nikdy jsem nebyl členem ani kandidátem KSČ ani nespolupracoval s StB. Mám dojem, že šlo o nedbalou kádrovou politiku strany. V roce 1984 dostal tehdejší ředitel muzea ve Slavkově, kde tehdy pracovalo pět lidé včetně uklízečky, dnešní profesor Slezské univerzity Dušan Uhlíř nabídku, aby šéfoval Muzeu města Brna na Špilberku. Když to na Národním výboru ve Slavkově oznámil, tak oni mu řekli, ano, soudruhu řediteli, my tě pustíme, ale musíš za sebe sehnat kvalifikovanou náhradu. On oslovil mě a já s tím samozřejmě souhlasil, protože to bylo skvělé místo. Když jsem jim ale dal svoje materiály, tak oni Uhlířovi řekli, že je to všechno hezké, ale soudruh doktor Pernes není ve straně. On na to, že to nevadí, vždyť mu můžete cestu do strany připravit. Oni na to přistoupili, ale později zřejmě zjistili, že mám nějaké škraloupy z roku 1968, kdy jsem byl členem strany socialistické. Takže mi nakonec ani členství nenabízeli.
* Takže jste ani třeba nemusel studovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu?
To ano, na VUML jsem ale začal chodit až v roce 1988 a pak přišel listopad, takže jsem ho ani nemusel dodělat.
* Má podle vás smysl masové skenování dokumentů, které ústav provádí?
V zásadě myslím, že je to dobře. Naskenované archivní dokumenty lze zpřístupnit třeba prostřednictvím internetu, nehledě na to, že jde mnohdy o dokumenty z mikrofiší, které by byly jinak velmi obtížně přístupné.
* Příliš jste se nezapojoval do veřejných diskusí, které vyvolaly některé kauzy ústavu. Proč?
Mluvil jsem o tom na schůzích vědecké rady. Nikdo z novin se mě na to neptal a já necítil potřebu se sám hlásit.
* Jaký je tedy váš názor například na kauzu Kundera?
Nejvíce ústavu zazlívám to, že z věci udělali takovou senzaci. Že ji publikovali v Respektu a nezeptali se předem Milana Kundery na jeho stanovisko. Tahle kauza mě vedla k tomu, že jsem do svého projektu napsal, že by výstupy ústavu měly být oponovány dříve, než se prezentují. Osobně nicméně nepochybuji o tom, že je zpráva nadstrážmistra Rosického pravdivá, že to tak skutečně bylo. Jiná otázka ovšem je, jaká byla Kunderova motivace, zda chtěl skutečně někoho „udat“, nebo třeba jako představitel kolejní samosprávy mít jen klid a zachovat se podle svého nejlepšího přesvědčení.
* Můžeme tedy policejní záznamy z 50. let považovat za věrný obraz skutečnosti? Vždyť značná část tehdejších protokolů byla úplně vyfabulována, aby na jejich základě mohli být obvinění odsouzeni ze zcela smyšlených provinění.
Ano, to je jedna věc. Druhá věc však je, že toto nebyla nějaká akce Státní bezpečnosti, ale obyčejný okrsek Veřejné bezpečnosti a že další indicie nasvědčují tomu, že jde o pravdivou zprávu. Co se týče materiálů StB, je to značně ožehavá věc: na jedné straně jim někteří nevěří vůbec s tím, že jde o dokumenty zločinecké organizace, kterým nelze věřit, na druhé straně jim mnozí věří bezmezně. Ve své koncepci jsem navrhl, že by se mělo vytvořit něco jako metodické pracoviště, které by se zabývalo tím, jak tyto dokumenty vznikaly a nakolik jsou hodnověrné.
* Vy jim tedy bezmezně nevěříte?
Ne, určitě ne, je třeba podrobit je historické kritice.
* Před několika lety jste vypracoval znalecký posudek v jedné kauze, kde tyto dokumenty hrají roli. Jde o případ Antonína Slabíka, který byl nařčen amatérským historikem Jaroslavem Pospíšilem, že jako agent StB v odbojové skupině Světlana přivedl několik lidí na šibenici. Vdova po Slabíkovi autora knihy Hyeny v akci zažalovala a vy jste jej podpořil posudkem, v němž jako argument jeho tvrzení citujete z výslechových protokolů StB z 50. let. Z toho by se dalo usuzovat, že dokumentům tajné bezpečnosti věříte.
V tomto případě nešlo o jeden dva dokumenty, ale o mnoho výpovědí různých lidí. Navíc existují i další indicie, které svědčí o tom, že Antonín Slabík s StB skutečně spolupracoval. Měl jsem nicméně k dispozici jen omezené množství dokumentů. Myslím, že právě tento případ by si zasloužil hlubší probádání, stejně jako třeba případ Babice, který nebyl dodnes spolehlivě osvětlen.
* Jakým způsobem by se ale dala zjistit pravda o Babicích? Mnoho historiků a publicistů hledalo nové dokumenty léta, a nic nenašli.
Možná že se dá něco nového ještě objeví. Mluvil jsem s generálem Milošem Knorrem, který byl důstojníkem americké zpravodajské služby v Rakousku, a ten mi říkal, že Ladislav Malý byl skutečně jejich agentem, který uprchl do Československa kvůli nějaké defraudaci a pak dělal odboj na vlastní pěst. Knorr měl prý doma v New Yorku k tomu ve sklepě nějaké materiály, ale dříve než jsem se na ně mohl podívat, zemřel.
* Jak se díváte na úřední agendu, kterou by měl ústav vykonávat, pokud bude přijat navržený zákon o třetím odboji, což by konkrétně znamenalo vydávat osvědčení o tom, kdo byl odbojář?
Ten zákon je potřebný, ale nejsem si jist, zda by tu agendu měl provádět právě ústav.
* Počítáte ve svém ústavu s Pavlem Žáčkem a lidmi, které si přivedl?
Já jsem o tom zatím neuvažoval, protože jsem příliš nepočítal s tím, že ten konkurz vyhraju. Kdybych byl na Žáčkově místě, tak bych v ústavu zůstat nechtěl. Nedovedu si představit, co bude dělat, ale to je na něm. Sám ho nebudu vyhánět a pokusím se s ním nějak domluvit. Lidé, které si přivedl, jsou většinou odborníci, takže je nebudu vyhazovat jen proto, že si je přivedl on. Rád bych nicméně udělal reorganizaci, která by snížila administrativu a posílila vědecké pracovníky. Nechápu, proč má mít ústav svůj aparát, a archiv, který pod něj spadá, zase svůj aparát. Jde třeba o personalisty nebo právníky.
* Vidíte na Pavlu Žáčkovi i něco pozitivního?
Jistě. Bez jeho iniciativy a kontaktů by ústav nikdy nevznikl.
* Ovšem jeho blízké kontakty s některými politiky ODS jsou přesně tím ódiem, které chcete z ústavu sejmout.
Na rozdíl od něj žádné vztahy s politiky nemám. Jde mi o to, abych ukázal, že ústav není nástrojem jedné politické strany. Politické vlivy mě nezajímají a nadbíhat jim nebudu.
* Jste ovšem členem strany Moravané. Budete se v ní dál angažovat?
Cílem této strany je obnovení zemského zřízení a zemské samosprávy v České republice. Podle zákona nesmí být v politické straně členové rady ÚSTR, ale ředitel kupodivu ano. Mám nicméně v úmyslu po dobu své funkce své členství přerušit.
***
životopis Jiří Pernes (61) Vystudoval na brněnské univerzitě češtinu a dějepis a postgraduálně muzeologii. V letech 1977–1982 působil jako odborný pracovník v Moravském muzeu v Brně, v letech 1982–1984 v Zemědělském muzeu v Praze. V letech 1984–1990 byl ředitelem Historického muzea ve Slavkově u Brna a další dva roky šéfoval Moravskému zemskému muzeu. Před rokem 1989 se věnoval zejména 19. století (Spiklenci proti Jeho Veličenstvu), nyní se specializuje především na 50. léta (Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století). Vydal též řadu populárních životopisů, od významných Habsburků po československé prezidenty či komunistické funkcionářky, naposled biografii Alexeje Čepičky (s Jaroslavem Pospíšilem a Antonínem Lukášem). V roce 1993 také vydal spolu s Jiřím Rumlem stručnou historii Lidových novin.
