Mám, mám,“ svižně sprintuje za míčem v kroužku tradičního fotbalového baga. „Tak to už nemám,“ přehodnotí v momentě s pusou od ucha k uchu. Na svých dvaapadesát je Karel Jarolím ve skvělé formě. Je středeční odpoledne a fouká studený vítr, na place to ale nikomu nevadí. Na tréninkovém hřišti vedle nového stadionu v Edenu se rozjíždí trénink fotbalistů Slavie. Bago končí, žertíky jdou stranou. Trenér pískne na píšťalku a zvučným hlasem udílí pokyny. „Podívej se na to, ježišmarjá, dyť ti to trvá dvě hodiny,“ hartusí kouč, jakmile jeden ze záložníků zbrzdí nacvičovanou kombinaci. Po zbytek tréninku vysvětluje, haleká nebo si jen tak brumlá, komentuje snad každou přihrávku. „Dej si na tom záležet,“ úpěnlivě prosí a chytá se za hlavu, když obránce Hubáček zkazí lehký míč, „z toho bych byl nas... celej den.“
O čtyři dny později sedím na zaplněné tribuně a sleduji, jak kouč co chvíli vyletí z lavičky jako papírový čert a máchá rukama. Ač se fanoušci snaží povzbudit fotbalisty zpěvem chorálu „Bican, Puč a Plánička, z nebe se dívají, jak Slavia válí“, Jarolímův tým proti poslednímu Zlínu opravdu neválí. A i když nakonec tři body v Edenu zůstávají, Karel Jarolím rozhodně spokojený není.
Tradují se o něm hotové legendy. „Slávistický despota“ či „Ranař“, to jsou jen některé z nálepek. Na náš rozhovor ovšem jako by přišel někdo jiný. Ze svého sponzorského chevroletu vystupuje v modré zimní bundě a hnědém kulichu Dolce&Gabbana a působí velmi vstřícně, a když ho žádá fotograf o snímek, dokonce téměř plaše.
Legrace s mírou, hoši
Z východočeské Třemošnice to dotáhl do reprezentace a první ligu hrál ještě v devětatřiceti. Jako trenér získal se Slavií, z níž udělal perspektivní klub a zbavil ji nálepky věčně druhé, po dlouhých 12 letech titul. Jeho jméno bude navíc v srdcích všech slávistů spojeno s premiérovým postupem do Ligy mistrů. A co je v Česku, kde se mění trenéři jako na běžícím pásu, ojedinělým úkazem, ve Slavii kroutí už pátou sezonu. Tým má ostatně nyní našlápnuto k obhajobě titulu.
„O mně se toho povídá tolik, že vládnu pevnou rukou... a já nevím, co všechno... Jenom se snažím bejt důslednej a prostě po lidech chci, aby si plnili to, co mají,“ usmívá se Karel Jarolím, když se ptám na jeho know-how. Během celého rozhovoru má ruce založené na prsou a soustředí se na každou otázku. „Je pravda, že dbám i na úplné detaily, ale právě ty pak dělají velké věci.“
Například životospráva. Známý vtipálek Petr Švancara si jednou v tisku postěžoval: „Za rok, co mě trénoval, jsem snědl nejvíc špaget v životě. Z něho měli hráči úplné fobie. Když jsme si v restauraci dali smažák, pořád jsme se rozhlíželi, jestli kolem nejde nějaký jeho kamarád.“ Vážení pod trenérovým dozorem bylo na denním pořádku. „Jednou jsem jel na trénink, ale byla zácpa. Tak jsem si dal uMcDonalda něco k snídani. Stál jsem v koloně, četl noviny a jedl ten zakázaný cheeseburger. Mrknu z okýnka a přímo vedle mě jede Karel Jarolím. Jen jsem polkl, řekl ,Dobrý den!‘ a na Strahově si šel rovnou pro pokutu. Dostal jsem, myslím, pět tisíc korun!“ vzpomínal Švancara na svoji nejdražší snídani.
David Kalivoda, nyní hráč Brna, zase v bulváru líčil, jak jej trenér nakopl, údajně s rozběhem a zezadu. K incidentu trenér sešívaných říká: „To bylo před tréninkem, protože Kalivoda byl všude poslední. Ale ne že bych ho kopl s rozběhem do zadku, spíš jsem ho chtěl popohnat, víceméně z legrace. Nějaké napadení, to bych si nedovolil.“ Prohřešek stejného hráče v derby se Spartou, kdy kvůli jeho hloupému vyloučení ztratila Slavia vítězství a pak málem i titul, mu ale dokáže zkazit náladu i po roce. „To, že se něco nepovede, je jasné, podstatné je ale, aby se na tu činnost, ať je to cokoli, maximálně soustředili,“ komentuje svou strategii Jarolím. Možná i proto už oba jmenovaní ve Slavii nehrají.
Jakmile se mu něco nezdá, nepáře se s nikým. Klidně přeřadil tahouna týmu Mateje Krajčíka do béčka nebo veřejně sepsul slávistickou ikonu Vladimíra Šmicera za to, že se dostatečně nevěnoval léčbě svého zranění a místo toho komentoval pro televizi mistrovství Evropy.
Kdo nemaká, nemá šanci. Tenhle přístup ale na hýčkané české hráče zjevně platí. I když ne každému sedí. „Je to trenér, ze kterého šel strach. Na můj vkus je až příliš despotický typ,“ řekl deníku Sport bývalý hráč Slavie Luděk Zelenka. Brazilec Adauto naopak oceňuje, že ho naučil dělat svou práci pořádně. „Je tvrdý a nepříjemný, ale nechce vám ublížit. Přeje si, abyste byl co nejlepší. Pro někoho je blázen, ale já to o něm nikdy neřeknu.“ O tom, že na každý typ platí trošku něco jiného, trenér Jarolím přemýšlí, udržet dvacet mladých kluků na uzdě ale není jen tak. „Někdo je citlivější, ale nesmí to sklouznout... Člověk musí cítit nějakou odezvu.“ Hranice, kdy být drsný a kdy naopak víc povzbudit, je tenká. „Ne vždycky to dopadne, jak by mělo, ale snažím se poznat, kdy přitlačit a kdy zvolnit. Já mám rád legraci a pohodu, ale musí to být ve správný moment. Když je toho moc, sklouzne to do laxnosti, a to bych nerad,“ bojí se.
Nakopla ho žloutenka
Psychika slávistů je ostatně pověstná. Každý fanoušek ví, že jakkoli velký náskok není pro tento tým dostatečný a až do konce ligy je to o nervy. Loni se po suverénním podzimu sešívaní složili jako domeček z karet, a nebýt úplné neschopnosti rivala z Letné, byli by zas druzí. Letos je náskok ještě výraznější, ale situace povážlivě připomíná tu loňskou.
Že nejde jen o nesehranost nových hráčů, kterých je po tradičním zimním výprodeji víc než dost, naznačuje i slávistická hra v pohárech. Jakmile Slavia vyjede ven, ustrašená hra a neschopnost vystřelit je evidentní. Čím to je, neví ani trenér. Loňský zápas proti Žižkovu, kdy bíločervení na vlastním hřišti dostali trojku a zdálo se, že je titul ztracen, patřil mezi nejhorší Jarolímovy fotbalové zážitky. Vždy sebevědomý a bojovně naladěný muž byl totálně schlíplý a vypustil nevídanou větu: „Doufám, že budeme aspoň druzí.“ Na práci myslí pořád. Když po loňském triumfu mířili hráči do nejrůznějších světových letovisek, i Karel Jarolím vyrazil do zahraničí... na fotbal. Objížděl zápasy a sháněl posily. Některé fotbalové nápady dostává i v noci. I když by někdy chtěl, vypnout prostě nedovede. Leda snad na tenise nebo na golfu.
„Touha dostat se jednou do ligy ve mně byla odmala,“ vzpomíná na své fotbalové začátky a na to, jak v osmnácti onemocněl žloutenkou a dva roky nemohl hrát. „Žil jsem pro fotbal a při té pauze jsem si uvědomil, o co můžu přijít, a to asi ovlivnilo můj další vývoj,“ vzpomíná Karel Jarolím na okamžik, kdy se v něm zrodil perfekcionista. Ovlivnilo ho i angažmá ve Francii, kde ještě před revolucí poznal, co znamená skutečná profesionalita.
Že metoda biče a biče, jak ji sám Jarolím v nadsázce označuje, opravdu funguje, nejlépe dokazují úspěchy všech Jarolímových dětí. Nejstarší Lukáš (32) hraje slavnou italskou ligu, prostřední David (30) táhne bundesligový Hamburk coby kapitán. A devatenáctiletá Aneta? Ta pro změnu vyniká ve florbalu, dotáhla to, stejně jako David, až do reprezentace. A aby toho nebylo málo, ve Slavii hraje pod svým strýcem i jejich bratranec Marek.
Nejvíc si s otcem užil Lukáš. Hrál pod ním ve třech týmech a v 1. FC Synot dostával takové kapky, že spoluhráči za šéfem vyrazili s prosbou, ať syna tak nepéruje. „Musel jsem skousnout hodně věcí. Komentoval každý můj balon a já nejsem zrovna ten, komu je to jedno,“ vzpomíná Lukáš. „Nemohl jsem ho protežovat,“ vysvětluje otec. „Zas na druhou stranu, asi toho občas bylo moc. Někdy mi ho až bylo líto.“
Málo cukru, hodně muziky
Fotbaloví experti se shodují, že je Karel Jarolím u nás trenérská špička. Jen s „bičem“ by ale těžko uspěl. „Má pořád motivaci, nikdy se nespokojí s tím, co má. A přenese to i na všechny okolo,“ poodhaluje Lukáš. Když jednou Slavia jela na Spartu, o níž se říkávalo, že její soupeři prohrávají dva nula už před zápasem, Jarolím prohlásil, že dá Spartě rovnou tři góly. Nutno dodat, že co mohlo znít až nemístně troufale, se povedlo loni na podzim, kdy Slavia rozdrtila na Letné Spartu 4:1.
Mladší David otcův teror nezažil přímo, už v 16 prchl do německého velkoklubu Bayern Mnichov, ale pro oba bratry byl otec vzor už jako hráč. Oba hrají i na stejném místě v záloze. Do fotbalu je přitom otec nenutil, prý naopak. „Když nám to zrovna nešlo, říkal nám, ať jdeme dělat radši školu, ať aspoň něco děláme pořádně,“ vypráví Lukáš. „To nás do toho navrtalo ještě víc.“ Jednoho už pak ani nepřekvapí, že fotbal začala hrát i dcera Aneta. Jinak zřejmě velice tolerantní maminka Jaroslava to ovšem zatrhla. Aneta si tedy vybrala florbal. I jí ale tatínek kontroloval zdravou stravu a dbal na to, aby neodflákla trénink ani školu. Občas se prý stalo, že ji pochválil, ale rozhodně to „s cukrem nepřeháněl“.
Ač to vzhledem k úrovni naší ligy někdy vypadá, že Slavia je jen jednooký mezi slepými, a část léta zkoušených, věčně nespokojených fandů na klubovém webu kritizuje každý trenérův krok, je už dnes jasné, že tento muž bude zapsán v klubové kronice jako další legenda – vždyť jestli se mu podaří obhájit titul, bude to po více než 60 letech. A končit Karel Jarolím rozhodně nehodlá. „Ještě jsem nic nedokázal. Chci obhajovat tituly se Slavií, udělat nějakou šňůru. A hlavně hrát stabilněji Ligu mistrů.“ Nebojí se ani toho, že nebude mít týmu po tolika letech co dát. „V zimě nám odešli tři klíčoví hráči a teprve hledáme varianty, jak je nahradit. A tak je to pořád dokola a dokola.“
Lukáš Jarolím o otcově výchově: „Když nám to ve fotbale zrovna nešlo, říkal nám, ať jdeme dělat radši školu, ať aspoň něco děláme
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
