Mexická studia
Mexičtí architekti 20. století vnesli do modernismu osobitou barevnost. Nejslavnějším z nich byl se svými barevnými domy bezesporu Luis Barraga, který navazoval na tvorbu architekta Juana O’ Gormana, autora prvních modernistických domů ve středoamerickém regionu. Ve své rané práci O’Gorman adaptoval evropskou avantgardu do subtropického podnebí Střední Ameriky. Mezi lety 1929 a 1932 postavil v koloniální čtvrti San Angel v Mexico City (bylo mu pouhých 24 let) tři nejzásadnější projekty své bohaté kariéry. Staly se útočištěm významných mexických výtvarníků: Diega Rivery, Fridy Kahlo – a Juana O’Gormana.
Malé nápadně zbarvené konstruktivistické ateliéry jsou dnes přístupné široké veřejnosti jako muzeum. Stavby se symbolicky staly monumentem moderní architektury v Mexiku a zároveň jedním z nejslavnějších příkladů moderních uměleckých ateliérů vůbec.
Nejvýraznějšími objekty celého komplexu jsou domy a ateliéry pro Diega Riveru a Fridu Kahlo, symbolicky spojené lávkou z jedné střechy na druhou. Riverův ateliér je zbarven dočervena. Venkovní točité schodiště vede do samotného ateliéru, který spočívá na pilotech a je zastřešen světlíky připomínajícími střechu továrny. Uvnitř je dvoupatrový ateliér osvětlován také rozměrným zasklením fasády. Ateliér je dnes zaplněn historickými artefakty, především Riverovou sbírkou lidových předmětů, kostýmů, keramiky a dalších objektů, které ho inspirovaly.
Riverova milenka, malířka Frida Kahlo, pracovala hned vedle. Do jejího ateliéru byl možný přístup přes zmíněnou lávku. Studio Fridy Kahlo je o poznání menší a kompaktnější. Jeho výrazná modrá barva vytváří kontrast ke stavbě první. Dnes je interiér přebudovaný na galerijní prostor a z původní atmosféry nezbylo mnoho.
Architekt sobě
Stejně tak je uzpůsoben novým potřebám interiér posledního domu, který si architekt postavil pro sebe. Je to bezesporu nejméně známá stavba ze všech tří. Veřejnosti byla zpřístupněna teprve nedávno po několikaleté rekonstrukci. Gorman vytvořil ve svém vlastním domě dynamický objekt, jehož druhé podlaží je opět vyneseno na pilotech nad úroveň země. Kompletně prosklený ateliér je přístupný jak interiérem, tak exteriérovým schodištěm, které patří mezi nejgeniálnější Gormanovy nápady. Je odlité z jednoho kusu betonu.
Gorman byl během třicátých let silně inspirován tvorbou Diega Rivery a pod jeho vlivem se stal muralistou. Maloval obrovské fresky do veřejných prostor a během poválečné éry pracoval s odkazy na původní mexické kultury. Racionalismus vyměnil za expresivní organickou architekturu, jak to dokládá jeho ikonická realizace knihovny v kampusu mexické univerzity z počátku padesátých let.
Nedávno byla o Gormanově tvorbě vydána zevrubná publikace, na jejímž obsahu se podílel například slavný japonský architekt Tojoo Itó.
Dům Giobatta Meneguzza
Obytné interiéry jako radikální umělecké instalace. Takové byly projekty italské výtvarné umělkyně, designérky a architektky Nandy Vigo. Její interiér domu pro sběratele umění Giobatta Meneguzza z konce šedesátých let minulého stoje jedním z nejvýraznějších projektů, v němž se architektura a design nekompromisně propojily s tehdejším avantgardním uměním.
Vigo se narodila v roce 1936. Studovala v Lausanne a San Francisku, v roce 1959 si založila vlastní studio v Miláně. Nikdy nebyla čistokrevnou designérkou, balancovala na hraně užitého a výtvarného umění. Přátelila se se starší generací architektů, jako byl například Gio Ponti, ale blíže měla k představitelům nových uměleckých směrů.
  |
Z jejích excentrických prací přece jenom jedna vyniká. Jde o zmíněný dům pro sběratele umění Giobatta Meneguzza. Stojí v malém severoitalském městě Malo nedaleko Vicenzy.
Stavbu s poetickým názvem Lo Scarabeo Sotto La Foglia (Brouk pod listem) ale Vigo nenavrhla. V magazínu Domus, konkrétně v čísle 414, publikoval jeho tehdejší šéfredaktor, architekt Gio Ponti, vlastní návrh ideového domu. Ten zveřejnil s výzvou, že ho poskytne komukoliv zadarmo, pokud dotyčný projeví zájem o jeho realizaci. Nakonec se ozval Giobatto Meneguzzo, který už měl v té době rozsáhlou sbírku současného umění.
Po dokončení stavby svěřil sběratel interiér právě Nandě Vigo, s čímž souhlasil i Gio Ponti. Vytvořila monochromatický prostor obložený bílými porcelánovými kachlíčky a šedivou umělou kožešinou.
Jako kdyby ho navrhla coby vzpomínku na svého tragicky zesnulého partnera, architekta Piera Manzoniho, který ve svých dílech využíval stejnou monochromatickou paletu barev a materiálů. Vigo vytvořila soukromé muzeum, do jehož interiéru byly integrovány konkrétní umělecké artefakty. Později dům rozšířila ještě o suterén, kde vznikla další galerie, propojená s přízemím působivým točitým schodištěm.
Dům hostil v průběhu let řadu uměleckých setkání. Dnes tu žije už jen sám Meneguzzo se svojí paní.
Vila Empain
Hlavní město Belgie se stalo na přelomu 19. a 20. století na nějaký čas světovým centrem moderní architektury. Bruselská secese je fenoménem, který do architektury přinesl expresi, dynamiku, nové technologie a především dekor. Na pionýrskou tvorbu Victora Horty, Henryho van de Veldeho i jiných pak během dvacátých a třicátých let minulého století navázalo bruselské art deco. Jeho největším úspěchem je velkorysá privátní rezidence, vila Empain.
Dům, který byl postaven nepříliš známým švýcarským architektem Michelem Polakem, se v roce 2008 stal majetkem umělecké nadace Boghossian. Ta zde od roku 2010 hostí výstavy současného umění.
V roce 1934 si stavbu vily objednal baron Louis Empain, syn slavného belgického průmyslníka Eduarda Empaina. Poněkud excentrický majitel ve vile nakonec skoro vůbec nebydlel a v roce 1937 ji daroval belgickému státu, aby tu vybudoval muzeum dekorativní tvorby a současného umění. Výstavy se zde pořádaly do roku 1943, pak vilu obsadily jednotky německé armády.
Ani po válce její strastiplná historie nekončí. Do sedmdesátých let zde sídlila ambasáda Sovětského svazu, aby si ji později pronajala televize RTL, která ji opustila v průběhu devadesátých let. Od té doby vila chátrala, až ji v roce 2000 koupil belgický podnikatel Stéphan Jourdain. I tak zůstal objekt prázdný a vystaven vandalství.
Po osmi letech zakoupila vilu nadace Boghossian a po velmi náročné renovaci dům otevřela veřejnosti jako muzeum, kde například v roce 2016 všechna okna zahalil do svých barevných struktur slavný francouzský výtvarník Daniel Buren. Dnes tak tento unikátní objekt opět září ve své původní kráse. Zvenku je dům obložen leštěnými kamennými deskami a jeho siluety jsou rámovány zlacenými linkami. Vstupu dominují nástěnná svítidla ve tvaru navršených kostek.
Interiéru vévodí dvoupatrová centrální hala s ochozem. Architekt nešetřil na žádném detailu. Stěny jsou obloženy různými druhy mramoru a na míru řešené prvky jsou z ušlechtilých kovů či tropického dřeva.
Přestože řada původních prvků zmizela během devadesátých let, podařilo se navrátit vile její ztracenou noblesu a unikátní art deco dekor. K němu patří i podsvícený skleněný strop, který vznikl ve spolupráci s mistrem pařížského art deca, sklářem a designérem Maxem Ingrandem.
