Nejdříve se rozhodl, že mi ze svých oblíbených spisovatelů řekne jen ty české. Možná je to tím, že v mládí boxoval, a proto je mu zatěžko míchat borce různých kategorií. „Nevím, zda začít Jaroslavy Foglarem a Haškem, kteří jsou tak obligátní, nebo se chlubit Hermorem Liliou a Arthurem Breiským, které zas nezná úplně každý – ale všichni pro mne v různých dobách mnoho znamenali,“ říká. A pak k nim přihodí Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky „pro poeticky hutný záznam deziluze“, Myši Natálie Mooshabrové od Ladislava Fukse „pro groteskní a svíravý obraz totality“ a trilogii Bohumila Hrabala Svatby v domě, Proluky a Vita nuova „pro bolestný, ale ne bolestínský záznam ‘konce starých časů‘.“ Z českých básníků má nejraději Diviše, Wernische a Hejdu.
Michal Dočekal vede činohru Národního už osm let a převažuje názor, že velmi dobře.
Jedním z důkazů by měla být inscenace Čapkovy hry Věc Makropulos v nastudování věhlasného amerického režiséra Roberta Wilsona, která bude poprvé uvedena v půli listopadu. ?
***
Právě teď ? „Dočetl jsem knihu Atilly Bartise Klid – výborný román o jizvách, které nám způsobil minulý režim, dočítám eseje o socialistické kultuře Vladimíra Macury Šťastný věk!, čtu román Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka (v 1. polovině 80. let, kdy vyšel poprvé, jsem oficiálně publikující autory ignoroval) a začínám číst Cestu na severozápad – příběh Mašínů, Paumera, Švédy a Janaty, který vypravují sami jeho hrdinové (tedy ti, co přežili). ZAJíMAVá sMěs: Platón vedle Eca. (dole)
