Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Mikoláš Chadima vydal pokračování svých pamětí. Psaní pro něj bylo traumatem

Kultura

  10:00
Dlouho očekávaný druhý díl pamětí klíčového představitele českého alternativního rocku Mikoláše Chadimy je silnou, velmi osobní výpovědí o přežívání myšlenkově nezávislé kulturní scény v Československu 80. let.

Mikoláš Chadima foto: Jiří Volek

Zatímco první díl knihy Alternativa s podtitulem Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem vznikl vlastně s minimálním odstupem k řadě popisovaných dějů a Chadima jej vydal nejprve v samizdatu, druhý díl podle jeho vlastních slov v předmluvě vznikal hodně těžko a musel se nechat odborným redaktorem knihy Jaroslavem Riedelem a nakladatelem Lubomírem Houdkem nechávat přemlouvat.

„Myslel jsem, že pokračování dopíšu za rok, ale mýlil jsem se. Hodně jsem se mýlil. Při psaní prvního dílu bylo vše živé. V zatuchlé a nehybné době ‚normalizace‘ si člověk dobře pamatoval každou událost, která vybočovala z šedé rutiny ‚reálného socialismu‘. Po pětadvaceti letech bylo všechno jinak. Vzpomínky na onu divnou dobu bezčasí byly zasunuty pod hromadou událostí a deziluzí doby nové. Z psaní se stalo trauma, a než jsem vyprávění dokončil, uběhlo víc než pět let,“ píše autor.

Podtext zklamání z polistopadového vývoje se ovšem odráží jen do závěrečných pasáží knihy. Chadima byl ostatně blízko velké kauze 90. let, jejíž smutnou protagonistkou byla jeho manželka Marta, a úzce se jej dotýkají i události kolem šéfa Jazzové sekce Karla Srpa (dlužno podotknout, že jako jeden z nemnoha bývalých aktivistů této organizace stojí na jeho straně).

To všechno jistě Chadimu vedlo k tomu, že pro druhý díl Alternativy zvolil sarkastický podtitul Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci (pro nepamětníky je třeba připomenout, že první část podtitulu odkazuje k nechvalně známému článku v komunistickém ideologickém týdeníku Tribuna, který vyšel v roce 1983 a stal se „výstřelem z Aurory“ pro následnou štvanici na české rockové kapely).

Chadimova hořkost ale naštěstí není základním dojmem z knihy. V první řadě je skvělou dokumentární sondou do zvoleného období a zejména do dobové nezávislé hudební scény. Přímí aktéři jistě budou tvrdit, že se některé události odehrály jinak, ale vždy je třeba mít na paměti, že se jedná o muzikantské vzpomínky, nikoli odbornou kulturně-historickou studii. Erudice odborného redaktora knihy je navíc zárukou, že fatálních omylů se Chadima nedopustil a odlišné pohledy mohou být spíš v osobní interpretaci toho či onoho.

Mikoláš Chadima je dobře znám dvěma věcmi. Jednak specifickým smyslem pro humor (který je možná ve zdánlivém rozporu s jeho hodně temnou, zatěžkanou hudbou) – a i ten knihou v jisté, byť nijak zásadní míře probleskuje. A jednak tím, že není člověkem, který by si bral servítky při hodnocení činů, osobních rysů, ale třeba i hudebního projevu lidí, o nichž vypráví. V tomto ohledu nezůstává své pověsti nic dlužen, byť jeho názory už asi nebudou mít takovou „palebnou sílu“, jakou měly v době, kdy se potajmu četl samizdat prvního dílu. Svoboda projevu naštěstí takové hrany vždy poněkud otupuje.

Autor: